Kdo nepamatuje, může si pustit. Ale nejni to to vono. Lepší je pamatovat si a připomínat… Bylo mi nějak kolem šestnácti let. Písnička mě moc nezaujala, měl jsem od nich dvou radši charlestony, třeba Marnivou sestřenici, nebo Vyvěste fangle, nebo rock - Mister Rock a Mister Roll. Ale dvojka Suchý - Šlitr, skvostně doplněná Matuškou a Pilarkou, to bylo prostě NĚCO. Dokud jsem neslyšel Elvise a pak Beatles, byl pro mě Semafor přímo Olympem muziky.

Velikonoce patří k nejkrásnějším a nejoblíbenějším církevním svátkům, jejichž oslavy si rádi užívají i ateisté. S oslavami se pojí spousta zvyků a tradic, ale některé už upadají v zapomnění. Pojďme si je připomenout. A navíc – některé jsou prý ještě starší, z dob pohanských. Uvidíte, kolik jsem jich pro vás našla …

"Těch je.... " Přesně si to představuju, jak mi tohle v duchu říkáte. Jenže - když se tak probírám nejrůznějšími "tvarohovými" recepty, a hlavně pak čtu následující recenze, vždy se najde plno nejrůznějších připomínek. Ale protože bych chtěla konečně jednou upéct ten "nej", rozhodla jsem se zeptat všech vás, čtenářek Kudlanky a případných občasných pekařek.

V souvislosti s Ruskem a jeho budoucností trvale narážím na tři velké omyly: Za prvé: Rusko nemůže prohrát. Rusko musí získat aspoň malý pocit vítězství, aby ho domácí propaganda mohla zpracovat v heroický mýtus. Dopřejme jim ho? To tedy ne. Rusko naopak musí zažít porážku. Obrovskou, tragickou, epickou a trapnou. Větší než v rusko-japonské válce. Ruský režim musí po válce před národem stanout v neomluvitelné situaci. Musí zhavarovat a padnout na úplné dno.

Možná vás překvapí, že ta něžná a křehká květinka XXXL, která nosí perly nebo velmi decentní a střízlivé oděvy, byla dříve rockerka. Těžko se tomu věří, viďte? Ani já tomu už moc nevěřím. Už je tomu mnoho let, kdy jsem brázdila kluby ostravské undergroundové scény, které dnes už ani neexistují. Později se k tomu přidaly „fesťáky,“ kdy jsem se brodila po kolena ve směsi bahna, zvratků a čůránků.

Aneb z Nedělní chvilka poezie Miroslava Macka. Ano, jedná se o americkou dětskou říkanku, kterou světově proslavila Agatha Christie ve svém románu „Deset malých černoušků“. Jestlipak víte, že ta říkanka původně jmenovala „Deset malých Indiánů“? Ta byla zhudebněna roku 1868 Septimem Winnerem, a o rok později ji Frank J. Green přejmenoval na „Deset malých černoušků“. Jeho pěvecká skupina ji učinila populární i za hranicemi Spojených států.

Pokud jediná možnost, jak zdravotní stav našeho táty upravit, zlepšit, je změna životního stylu a důsledná dieta, tak – podle něj - v případě nemožnosti tohoto nastupuje ještě volba další, a to je amputace. Jo, tohle píšu s plným vědomím, protože náš táta je absolutně nemožný kňučák, který žádné rady neposlechne. On byl celý život ten "king", který všechno zařizoval, on všem pomáhal - a najednou se cítí absolutně na nic. Jen mu zůstala ta "královská nemoc".

JUPÍÍÍÍÍ - Tak jsem se zařadila mezi lid jásající, potěšený novou kuchyní. V mém případě tedy novou kuchyňkou, neb ta moje v součtu vršku i spodku čítá šest subtilních skřínek. Dřív jsem měla vedle sebe nahoře skřínky zasklené, takže byly vidět všechny tam uložené jídelní potřeby. Tedy hrnky, hrnečky, skleničky, talíře, talířky, misky, mističky a i pár mís se tam vešlo. Teď mám vrchní skřínky vyšší a spodní hlubší. Snad jakousi nevýhodou je, že abych přehledně viděla, co tam v nich „nahoře“ mám, musím poodejít tak čtyři metry, a pak vidím.

Jsem tu zpátky s informacemi o čarodějné kytičce – kterou najdete téměř všude. Daří se jí na zahradách, loukách, mezích, v parcích, v trávnících mezi paneláky. Ano, zářivě žluté květy smetánky lékařské jsou nepřehlédnutelné. Minule jste četli o medu z pampelišky, ale věděli jste, že nejléčivější částí je kořen?

Howardovi je pětadevadesát a žije v domově důchodců. Každý den po večeři si vyjde dozadu do zahrady, sedne si na opuštěnou lavičku a přemítá o svém životě. Jednoho večera tam potká Mildred, které je osmdesát sedm. Dlouho si povídají a pak ve chvíli ticha Howard řekne: "Víš, Mildred, co mi nejvíce schází?" "Copak?" ptá se Mildred. "Sex!" "Ale jdi, ty starý prďolo. Vždyť by se ti nepostavil, ani kdyby ti drželi pistoli u hlavy."

Množství mrtvol v ulicích měst a vesnic je velmi nebezpečný problém. Brzké oteplení umocní brutální realitu posledních týdnů. Ulice válkou zmítaných měst jsou jich plné, a začínají být vážnou komplikací. Jsou jich tisíce. Hnijí a způsobují obrovské škody. Při rozkladu vyjde ven vše, čím byl člověk nemocen. Už teď místa kolem nich obklopuje pach smrti.

Kdo nechce nebo nedokáže naplnit svůj reprodukční potenciál, může být z evolučního hlediska vyhodnocen jako zbytečný. Ukazuje se, že to je přesně případ více než poloviny mužů v historii! Mezi našimi předky je zhruba dvakrát tolik žen než mužů. Tento na první pohled absurdní fakt se periodicky vrací, většinou když ho nějaký učenec použije v diskuzi a vyvolá tak vlnu nechápavých až negativních reakcí. Jak by něco takového mohlo být vůbec možné?

Snižuje krevní tlak, krevní cukr, cholesterol, prospívá jak krevnímu oběhu, tak i zlepšuje činnost srdce. Podporuje také trávení, pomáhá regenerovat játra, žlučník, slinivku, uklidňuje žaludek a trávicí soustavu, čistí a posiluje ledviny, léčí močové cesty, pomáhá chránit před slábnutím a řídnutím kostí. Kdo má na zahradě pampelišky, ví, jak je složité dostat je ven. Třeba z trávníku. Ale pampeliška je rovněž shůry seslaný poklad pro lidské zdraví.

Minulé pondělí mě můj nadřízený vyslal na pracoviště integračního centra, které se nachází v odlehlé oblasti centrálního Švýcarska, abych nabrala nové zkušenosti. Pracovní náplň je velmi zajímavá, různorodá a kreativní. Pomáhám lidem s různými osudy zařadit se zpět do pracovního procesu. Jedná se o uchazeče s invalidním důchodem, žadatelé o azyl nebo jen lidé, kteří při hledání práce nemají štěstí z toho důvodu, že se neumí dobře prodat.

Než jsme se do našeho domu s manželem nastěhovali, bydlela jsem s rodiči v osmiposchoďovém paneláku. úplně v posledním patře. Maminkou jsme byly se sestrou cepovány k tomu, že na balkóně se musíme chovat slušně, abychom neobtěžovaly sousedy pod námi. Např. v létě jsme si nesměly nikdy dát nafukovací bazén na balkón, co kdybychom někomu něco pod námi pocákaly vodou?!

Nevím, jak vy, ale snad odmala jsem do ordinace jakéhokoliv lékaře vstupovala s trochou hrůzy. A velkou úctou. Jo, vždyť měl v rukou můj život! Jenže ne vždy si to ten pán zasloužil, taky jsem párkrát zažila i to, co nebylo zrovna košer. Ale nikdy jsem to nikomu neřekla, a vůbec se nedivím, že mnoho těch, které měly nějaký nepříjemný zážitek "s bílým pláštěm" - nemyslím týkající se nějakého zdravotního problému - že o tom mlčely a nejspíš i navždy mlčet budou...

Můj manžel je introvertní člověk a téměř se se mnou nebaví, má nejraději svůj klid. Doma spolu mluvíme v podstatě jen o provozních záležitostech domácnosti. Neumí mi ani poskytnout psychickou podporu. Např. při občasných stresech v mém zaměstnání, když mu chci o svém problému říct, je jasně vidět, že ho to nezajímá. Jeho jediné rady jsou: "No, když ti to vadí, tak dej výpovědˇ". Na nějaké něžnosti si nepotrpí, a když ho chci políbit nebo se s ním pomazlit, tak ho to obtěžuje. Sex byl letos 2x a nestál za moc.

Žijeme v naprosto šílené zemi. Vždycky, když se konečně začne jakž takž dařit, po všech těch válkách, okupacích a plundrování a lidi začnou dýchat volněji a začnou se mít na co těšit - buch! Zas přijde něco, co člověk nečekal... a zas to začne od začátku. V roce 55 jsem začala chodit do první třídy. Napřed v Ústí nad Labem - na Klíši a pak jsme se přestěhovali do Prahy a já chodila ve Vršovicích do Pavilonů. Když jsem pak po létech viděla film "Obecná škola" a pavilony na Bohdalci, tekly mi slzy.

Nic jsem neslíbil, ale pokusím se o sepsání příběhu, který se odehrál tak v šedesátých letech, tedy spíš na přelomu těch “vydařených” šedesátek. Byl jsem tehdy mladý, nezkušený a taky trošku vykulený učeň, a tehdy mi jeden “zapomnětlivý” referent učňů zasáhl do dalšího života tím, že mi - a hlavně mým rodičům, neoznámil skutečnost, že mnou podaná přihláška k učení se na radiomechanika, nemůže být akceptována.