Jestlipak víte, že kouzelná Pražská zoologická zahrada je v žebříčku nejoblíbenějších zoologických zahrad světa na 5. místě? Pochybuju, že někdo dovede vyjmenovat všech těch 670 druhů zvířat, která tam žijí. Já jsem se zakoukala do želváků. Konkrétně dvou následujících želvích pánů. Dosud jsem se osobně poznala jen s těmi malými, které se placatí po trávníku mojí dcery, ale ono opravdu - není želva jako želva – a dokonce ani tehdy ne, když jsou obě stejného druhu.

Syn přijel se žralokem na patě. Na botě, kterou nosil 1 měsíc. Koupených u Vietnamců. Vím, říká se, že ti Vietnamci mají nekvalitní zboží, ale také vím, že naše jediná místní nevietnamská prodejna obuvi má ve svém sortimentu kromě kožených poctivých, ale velmi drahých bot také ty vietnamské, ovšem za dvojnásobnou cenou. A také vím, že syn neumí boty nazouvat. Zásadně je nerozešněrovává, leze do nich násilně a krabatí opatky, jazyky jsou zmuchlané ve špičce, vnitřní stélka po týdnu chybí atd…

Ahoj lidi, chci se zeptat, jestli někdo nejste na tom podobně jako já. Nebo případně mi napište, co dělám špatně a co bych dělat jinak jinak? Mám hodného manžela, nepodvádí mě, snad i miluje, ale přijde mi, že toho chce po mně hrozně moc. Opravujem starý dům; manžel si dělá skoro všechno sám. Má toho hodně - v práci je od rána do večera a pak jde ještě něco popracovat.

Milá Lenko1 a další, prosím, nevkládejte odkazy na jiné weby. Je z toho pak zbytečný problém... A tím nemyslím to, že např. vložení velkého obrázku, který přesáhne možnosti místa na komentář, okamžitě rozhodí celou kudlu. - Tedy, fakt musím přiznat, že mám Kudlanku docela ráda, a nechci, aby byla taky zavřena. S tou dávkou odkazů a "roztomilých fotek" se to fakt přehnalo. Rozhodně je "kudla už v merku". Takže tak... Jinak srdečně zdravím.

Uprostřed Prahy, na Hlavním nádraží, se "ubytovalo" asi pětset ukrajinských Romů. Přestože část mohla přespat na provizorních lehátkách, která poskytla Správa železnic, dalším byl k dispozici lůžkový vlak, tak mnozí spali na tamějších chodbách na zemi, jen na dekách či spacích pytlích. A protože se tato neúnosná situace už opravdu musela řešit - bylo rozhodnuto postavit (alespoň pro některé) stany v Troji. Budou tam vhodná lůžka, nezbytné hygienické zázemí, sprchy, prostor pro jídelnu atd.

Když Japonci podepsali mírovou smlouvu s USA 2. září 1945, skončila druhá světová válka. Předchozích devět měsíců před japonskou kapitulací bylo podle Muzea druhé světové války jedněmi z nejtragičtějších. Podpis mírové smlouvy urychlily dvě atomové bomby svržené Spojenými státy na japonská města Hirošima a Nagasaki, které zabily desítky tisíc japonských civilistů. ALE...

To takhle odpovíte na seznamovací inzerát sympatickému člověku vašeho věku a při osobním setkání zklamaně zjistíte, že váš protějšek fakt hodně zanedbal aktualizaci přiložené fotografie... Prý, čemu se divím, je to běžná praxe. Inzerent se chce dělat mnohem zajímavější, než tomu ve skutečnosti je. Většinou má spoustu ušlechtilých zálib a zaměstnání, kde si ho považují, diplom z parašutistického výcviku, dceru z prvního manželství na francouzském lyceu, domeček s bylinkovou zahrádkou, pár věrných přátel z fotbálku a přítulné štěňátko.

K holiči jsem, coby děcko, chodil s tátou strašně nerad. Hrozný bylo to čekání, aspoň pět pánů před námi, všichni s novinama v rákosovejch rámech, který tam visely na věšácích, až konečně: "A další prosím". Pak deset minut utrpení, v zrcadle se místo mě pitvořil slušnej hoch, neboli volízanej vdolek. Styděl jsem se vylézt na ulici a první, co jsem rukama udělal, bylo totální rozcuchání mokrýho zbytku. Aspoň nějakej vzdor, i když plat prtnej.

Nevím jak začít - potřebuju se asi jenom vypovídat… Vždycky jsme měli doma mezi sebou (rodiče, brácha, já) výborné vztahy. Samozřejmě každý má své chyby, ale drželi jsme všichni za jeden provaz a dali by jeden za druhého ruku do ohně. Mámu s tátou jsem vždycky vnímala jako jistotu a zázemí, spřízněnou duši. Já jsem momentálně druhým rokem rozvedená, žiju sama se svojí pětiletou dcerkou. Mám ale trápení - mám delší dobu pocit, že mě už nemá ráda.

Je to dávno, dávno tomu, co nechtěně těhotné musely před potratovou komisi. Měla jsem jednu kamarádku, která přišla do jiného stavu na nějakém mejdanu. Ano, neměla tam chodit, neměla nic pít, neměla nic dovolit, natož mít sex s někým, koho vlastně ani moc neznala. Ale - stalo se. Neodsuzovala jsem ji, není na světě totálně bezúhonný člověk, který by v životě neudělal chybu. Ale co následovalo, si vy, kteří už "něco pamatujete", možná dovedete představit.

Ahoj Kudlanko a vy všichni. Potřebovala bych poradit. Někdy, když o své situaci mluvím s nějakou kamarádkou, tak mám pocit, že mi odpoví: „Nojo, dobré bydlo tě pálí!“ Jenže, ono to ani není tak dobré bydlo, jako spíš zlatá klec. Bydlíme s manželem a naším ročním synem v jednom starším pražském domě, který byl zřejmě určen pro bohatší lidi – protože náš byt je přes celé patro, a dá se říci, že je víc než prostorný. Bydlí tu manželova matka se svým manželem, jeho sestra s dvěma kamarádkama, jeho bratr s přítelkyní a jeho babička.

Hádáního tu bylo dost, což o to, ale stejně vám ještě nějaké přidám. Tentokrát však budete potřebovat místo klávesnice zapojit víc to, co máte schováno nad krkem. Nojo, myslím mozek, ne nos, pusu, ani oči… Jsem zvědavá, kdo a jak to vyluští… (Náročnost? Asi tak 13letí to zvládnou stopro.)

Nevím jak vy, ale já jsem opravdu spokojená, dalo by se dokonce říct, že nadšená. Zůstanu-li u přirovnání Kudlanky k hospodě, kde se debatí, tak musím napsat, že jsem moc a moc ráda, že se asi jiskří na prima časy. Debatuje se tu o věcech hořlavých, a přesto, až snad na minivýjimky, zdejší podnebí působí docela fajn. Ale ano, v hospodě to lidem přeci taky občas ujede... Jenže:

Dneska taková drobnůstka. Seděla jsem během oběda u okna a pozorovala jsem přechod. Jakoby ne ten svůj, na ten se tvářím, že ho nevidím, ale ten namalovanej na silnici. O tom by se tyjo snad taky dala napsat kniha. Jak lidi přechází silnici. Myslím, že psycholog by z toho mohl udělat slušnej rozbor osobnosti. Někdo se rozhlíží, někdo to má na háku - však mě vidí, neeee?