Milena si nechala poslat pro Myšku, po třech měsících poprvé. Rozuměl bych všemu zlýmu, co se mezi námi stalo za posledního půl roku, ale proč si to musí odnášet i ona, nevím. Když tu byla ještě na prázdninách, měli jsme s Milenou domluvu, že za ní přijede zhruba po deseti dnech, s prádlem, a že třeba zajdou i na kafe. Pak to zrušila, takže když přišly chladnější dny, neměla Myška nic na sebe. Problém byl v tom, že nebylo moc z čeho brát - splácel jsem dluhy, který na mně spadly ze dne na den díky Mileně a v takovém množství, že jsem byl něco jako zápornej Onassis.

Skoro všechny psychologické příručky radí budoucím nekuřákům, aby se za každý měsíc nekouření odměnili. Jakožto dvouměsíční a ryze praktická čerstvá nekuřačka jsem se odměnila a zakoupila jsem si nový vysavač. Moje rozhodnutí bylo praktické už jen z toho důvodu, že ten můj starý už dlouho nefungoval, a tak jen tiše postával v koutku a prášilo se na něj. Ovšem přišel jeho čas a musela jsem se s ním rozloučit.

Vracím se tam, kde jsem měla začít… Zatímco první ročník střední školy jsem prožila mezi koňmi, ve druháku jsem až na občasné návštěvy Hájů (podívat se za Toulkou) byla bez koní. Na počátku prázdnin po 2. ročníku studia SZTŠ jsem zkusila jinou možnost, co jsem měla vlastně nejblíž bydlišti a kam jsem chtěla chodit už na základce. Jezdecký oddíl Stará Role. Měla jsem štěstí na načasování, protože o prázdninách mnozí v docházce ke koním polevují a tak jsem získala možnost zařadit se mezi nováčky.

Pevně doufám, že následující "koukání a soustředění se" se obejde bez sebemenších politických úvah, přátelé. (Všimli jste si, že nepíšu blábolů? Že se vyjadřuji velice slušně?)  :- )))  Pozornost, na kterou se dnes zaměříme,  je všímavost k podnětům, které přicházejí do našeho vědomí. Má mnoho vlastností: intenzitu, rozsah, zaměření nebo stálost. Takže dotaz - je ne/pozornost vaše téma? Případně: máte rádi hrátky s vlastní hlavou? Zkuste tohle sedmiminutové „soustředění“, cvičení vaší pozornosti (musí se podtrhávat, takže to asi bude chtít napřed prohnat tiskárnou):

Přiznám se vám k takové jedné "úchylce". Tedy, já jich mám povícero, ale třeba i vy se něčím podobným občas zaobíráte. Možná že jsem se někdy zmínila, že jsem mj. vystudovala FAMU, báječnou školu o tom, jak se dělá film. Dodnes si pamatuju některé z přednášek, které jsem tehdy měla tu čest poslouchat. Kantoři byli vesměs úžasní, dnes se o nich mluví jako význačných tvůrcích. Jednoduše, měla jsem opravdu štěstí. Ale - proč o tom mluvím: znáte úsloví "profesionální deformace"?

Povídání o čtyřnozích chlupatých "lidech", co s námi žijí, jsou překrásná čtení. Kdybych osudy pejsků a jejich lidí, které tak často vyslechnu při mých "courech sepes" dokázala sepsat, nejspíš by to vydalo na knížku. Pejskaři, to je vám absolutně specifická sorta lidí. Nehrozí, že by se některý rozčiloval, když k němu přiběhne a nebo i přiskočí nějaký čoklík s prosbou o něco na zub. Stejně tak málokdo z nich nemá v kapsách ono něco.  Pejskaři jsou lidé milí, vlídní a povídaví. Tedy - každopádně, jedná-li se o jejich kámoše. Protože ten je přeci "nej".  Dnes si přečtěte vyprávění o dvou fenečkách MILENY.

Jednou takhle byli dva, jeden úplný blb a druhý génius. Ten blb takhle jednou přijde a povídá: „Sakra, jak to, že jsi tak chytrý? Vyrostl jsi ve stejném pitomém malém městě jako já.” Chytrák chvilku přemýšlel a pak povídá: „No, užívám pilulky geniality.” „Jé, a kde se to dá sehnat? Určitě bych je mohl taky užívat.” „No, za dvacku kus ti jich můžu pár prodat.” Tak blb vytáhl stovku a vzal si pět šedivých pilulek.

Nikdy by mě nenapadlo, že bolest zubů může být fajn. Probudil jsem se ráno s nateklým obličejem a po dlouhé době moje myšlenky po ránu nepatřily Mileně. Plným právem, když jsem se viděl v zrcadle, málem jsem se pozdravil. Tohle žádný prášky nerozchoděj, tohle chce zubaře. Jenže kde vzít zubaře ve městě, kde člověk ještě ani netrefí do bankomatu... ach jo. Jenže - vzpomněl jsem si, že právě tady jsme měli jednoho z klientů, pár let si už od nás pravidelně objednával aktualizace…

No, není to zrovna vzájemná láska nebeská, ale poslední dobou se mi po něm často zasteskne, hlavně, nemám-li ho poblíž. Je to navíc závislost jednostranná, protože nejlepší situace je, když je mi absolutně a doslovně "u ...", tedy on u tý mý. Ten domác mi doposud věrně slouží; rozhodně nedělá to, co občas prováděl jeho předchůdce, který mi mé dary vrátil párkrát zpět, někdy i s haldou fuj vody vůkol. Však toho jsem striktně poslala ke všem čertům, tedy do sběrného dvora, kam se podobní nezvedenci odvážejí.

Každý z vás, kdo pracuje ve službách, mi dá za pravdu, že práce se zákazníky je psychicky velmi náročná. Plnit neuvěřitelná, či nerealizovatelná přání zákazníků je našim denním chlebem a úsměvné příhody na toto téma jsou nevyčerpatelné. Zvláštní kategorii pak činí zákazníci z gastronomie a pohostinství. Tento druh je natolik nápaditý a vynalézavý, že není divu, že většina zaměstnanců z gastronomie končí v protialkoholní léčebně.

V jednom kuse se mluví o případné akutní energetické krizi. Co všechno by se vypnulo, zrušilo, případně rovnou zakázalo používat. Dnes jsem četla článek, jak přesně to mají naplánováno ve Švýcarsku. Švýcarsko se obává těžké zimy, protože je závislé na dovozu elektřiny z ciziny. Země sice vyrábí a vyváží hodně elektřiny ze svých vodních elektráren, ale to pouze během teplých a vlhkých měsíců.

Dnes vám, drazí přátelé, otvíráme knihu jednoho našeho dlouholetého kamaráda, kterého mnozí z vás také znají - Romana Borkovce. Budete si ji v následujících dnech číst na pokračování - berte to jako takový hezký - už předvánoční - dárek. Je to záležitost "vztahová", tedy o tom nejběžnějším trápení, jaké se málokomu z nás vyhne. (Má mě rád/a? Je mi věrná? Nezahýbá mi? Mám s ním být? Co mám teď dělat...) Inu, nechte se překvapit...

Je večer, a jak jsem tak poslouchala dnešní zprávy, tak se snad nic moc špatného nestalo. Pochopitelně, že tím myslím nějaké ty větší průšvihy, jinak to, co se děje každodenně, tedy různé bouračky, kriminální průšvihy či čekaná i nečekaná úmrtí, to počítat nemůžeme, protože to všechno patří k běžnému životu. Když to tak píšu, uvědomuju si známý citát: když zemře jeden dva lidé, je to tragédie, když jich zemře několik desítek či stovek, tak je to už statistický údaj. Mj. autorem je německý spisovatel Kurt Tucholsky, také to jednou připisovali Stalinovi.

Albert Einstein byl do jisté míry podivín. Už jako dítě vynikal nadprůměrnou inteligencí, ve škole odmlouval učitelům a nekonečně dlouho se rozmýšlel, než zodpověděl jakoukoliv jejich otázku. Vyčnívat nepřestal ani v dospělosti, právě naopak.

Psal se rok 1977, a to jsme byli již čtyři. Pepa, Alenka a dva synci, Marek a Jiří. Starost o střechu nad hlavou nás zavála do malé restaurace kousek od Prahy. Když se nejmladší pustil kočárku a začal chodit, přišel za mnou jeden kamarád Petr s neobvyklou prosbou. "Mohli byste se na nějaký čas postarat o našeho pejska?", a než jsem se stačil nadechnout, vyndal z tašky štěně boxera, a že se jmenuje Roby. Roztomilost sama.

Venku je přiměřeně ročnímu období, tedy mrazivo, sychravo a s vysokým obsahem vody ve všech skupenstvích v ovzduší. Vnoučata odjela i s rodiči, manželka šla cvičit do sokola. Tak mám chvilku času na hudbu a vzpomínky, jak to s ní u mne začalo. První byl malý tranzistorák a na něm rádio Luxemburk, pak jsme dostali k Vánocům magnetofon B4 a brácha začal tahat kotouče s těmi největšími peckami rockového světa. Led Zeppelin, Deep Purple, Jimmi Hendrix, Zuzanka Čtverečná a další a další...

Nebylo to přímo na Nilu a připadá mi to jak včera. Ale ono už to od úmrtí manželky a dcery Petra Kramného bude deset let. Otřáslo to tenkrát celou naší veřejností. Ze začátku to vypadalo na otravu jídlem, pak na vraždu jedem. Všechno důsledně mlžený egyptskejma vyšetřovatelema, včetně důsledný likvidace některých tělesných orgánů mrtvejch nešťastnic, takže z ostatků, který se pak dostaly do Česka, nedokázali lékaři otravu jedem ani prokázat ani vyloučit.

Seděla jsem zrovna po delší době na obědě v restauraci. Na zahrádce. Trochu otrávená, že květákový placičky, jediný lowcarb jídlo, který se v širokým okolí dalo sehnat, jsou smažený a ne z trouby. Vopruz. K vedlejšímu stolu přisedla čtyřka chlapců. Mezi 20-30. Okamžitě začali komentovat procházející ženy. Byla to zajímavá sonda, takže jsem zůstala déle, než vyžadovala konzumace placiček ve vyjetém oleji. Čím méně oblečená žena byla, čím víc věcí prosvítalo, tím hlasitější komenty byly.

Přemýšleli jste někdy o tom, jak vzniklo vaše křestní jméno a kde se vůbec všechna jména, která dnes existují, vzala? V minulosti byla jména tvořena z již existujících slov jazyka, která měla vyjadřovat vlastnosti nositele. Často se pak pojila s tradicemi dané kultury a s náboženskou či duchovní vírou. Většina jmen vychází z hebrejského, latinského či řeckého jazyka. Utvářela se z již existujících slov, která měla danému člověku přisuzovat určité vlastnosti. Nu, třeba i vy už svému jménu odpovídáte…

Všichni - zcela jistě - chceme vypadat dobře. Nemyslím tím, že bychom toužili se neustále čančat a šlechtit, ale pochybuju o tom, že být špinavý, smradlavý a zapocený je pro někoho životní plán. Chci vypadat dobře. Nechci vypadat na mých blížících se padesát. Vyloženě však pohrdám lidmi, co musí mít ve všem jen značkové výrobky, shání všemožné a předrahé přípravky, co zaručeně zastaví věk - ale snažím se vypadat dobře, tedy v mezích zdraví – a hlavně - mých - možností.