Tak tady zase máme Silvestra a Novej rok. Většinou bude méně chlebíčků, o to víc lacinějšího alkoholu a tím i o to víc vožralejch a bolavejch palicí. Skoro všude veselí na povel, spousta upřímnejch přání, teda od někoho upřímnejch upřímnejch, od jinejch neupřímnejch upřímnejch, jak už to tak je na světě zařízený. Co ale bude určitě, budou ohňostroje, rachejtle, dělbuchy. I to už je tak na světě zařízený.

Psát v noci by se nemělo. Noc je prolhaná... ale krásná. Ne vždy, vybavují se mi noci, kdy člověk žebral o spánek a ten se nechtěl dostavit. Bylo jich moc, ale to už je dávno pryč. V poslední době padám do postele únavou, ale aspoň něco se už ukazuje na konci tunelu, a pevně věřím, že to není pouze přijíždějící vlak. Přemýšlím o Pavlíně a zakazuju si myslet na to, že by mohla být něco víc, než jen manželka klienta. Třeba je to jen reflexe, třeba je to jen náhrada.. a třeba je to světýlko. A nebo taky jen pomsta jinému chlapovi? Hořká pomsta... Nevím.

Jsou dva typy lidí. Jedni, kteří ráno vstávají plni energie, mají dobrou náladu, bez problémů jdou běhat, cvičit nebo chystají snídani, se nazývají skřivani. Druzí, ti, co mají ráno problém doplazit se i ke kávovaru, jsou sovy. Ano, sovy tuhle část dne upřímně nesnášejí a nejradši by ji úplně zrušily. Naopak odpoledne a večer ožívají, začínají být velmi produktivní a vydrží se koncentrovat až dlouho do noci. V tu dobu ovšem skřivani už dávno tvrdě spí.

Jde o dost tvrdý film, plný nenávisti. Děj se odehrává kousek od Johannesburgu, v Jihoafrické republice. Pochopitelně, že v něm jde především o neustálý boj mezi černými a bílými.  Je to zlý thriller, a i když základní problém – vražda – je úplně stejný,  jako kdekoliv na světě, tak po jeho shlédnutí vám bude zima, i kdybyste (náhodou) měli doma přetopeno. A ani to nezachrání ta nádherná hudba, která se celým filmem nese. 

Na Vánoce roku 1844, nespokojen s nabídkou dětských knížek na trhu, napsal a nakreslil německý lékař Heinrich Hoffmann pro svého tříletého syna několik veršovaných drasticky výchovných příběhů a sám k nim nakreslil barevné obrázky, které byly nedílnou součástí díla. Přátelé jej přesvědčili, aby knížku vydal, ale až při třetím vydání získala - podle neupravené, střapaté postavy kluka z prvního příběhu - název „Struwwelpeter“.

Nevím jak je tam, co jste vy, ale tady fakt odporně leje. To není deštíček, tady teče voda zhůry. Já sedím na rozbitém kanapi, tedy kanapi relativně novém (rok starém), které jsem si po dlouhém váhání koupila a které hned po několika dnech nevydrželo váhu jednoho člověka. Podotýkám, že to nebyl žádný tlusťoch. Přišel záruční opravář a já viděla. Viděla jsem, jak je ten "huj" gauč uvnitř velice "fuj". Ta úzká dřívka, která tvoří kostru, nejspíš ještě před pár dny rostla a tak, i když to tedy semotamo nějak sešrouboval, snažím se na něj snášet jako obláček. Což při mých rozměrech přeci jen nejde. Takže kanape poté znovu povolilo a já ho od té doby jen podkládám. Sedím, a poslouchám cvakání deště do oken, dívám se na televizi a oddávám se nicnedělání.  (psáno v pátek večer)

Tak zas něco cestovního, krutě cestovního. (Našla jsem v dávnověku Kudlanky vyprávění o jednom cestovatelském zážitku... Chybělo tam jediné: Nutnost posoudit, zda je plánovaná cesta pro cestovatele z hlediska jeho stavu (fyzického i psychického) vůbec vhodná. Základem má být podrobná konzultace a informace cestovatele o případných rizicích, a návod, jak může „tomu něčemu“ čelit úpravou svého chování a aktivit.)  TAKŽE - ČTĚTE: Už si nepamatuju skoro nic z Hýty a Batula, je to strašně dávno, co jsem to četl, vracet se k tomu nebudu, ale s hlubokou úctou se skláním před autorem i překladatelem. Už jen to překladatelovo "Hýta a Batul" (což v mluvě drobečků znamená Vojta a Bratr) bylo, aspoň podle mě, zcela geniální.

Možná, že jsem vám tímto trošku pozměněným citátem připomněla jednoho kdysi známého pána, ale o něm dnes zrovna řeč nebude... Otravu jídlem si alespoň jednou za život protrpí téměř každý. Bakterie obsahují všechny potraviny, a pokud je neskladujete ve správných podmínkách – tedy čerstvé v chladu a horké skutečně horké –, mohou se rychle množit a způsobit otravu. Co je horší (když to přijde), tak většina z nás ani nechce vědět, co ho vlastně skolilo. Mírné symptomy, jako je nevolnost, průjem a křeče, obvykle přecházíme mávnutím ruky s tím, že "zase řádí nějaká ta střevní chřipka".

Opatrně našlapující pěšáci – a to nejen senioři plus matky s malými dětmi, auta jedoucí krokem - tak to po ránu vypadalo ve většině měst a obcí. Předpovědi meteorologů se vyplnily. Roztátý sníh přes noc namrzl a na cestách a chodnících se vytvořila ledovka. Lidé to zvládali jen s obtížemi, mnozí dost nevybíravě nadávali, že se chodníky neupravují. Některé úseky, například na severozápadě Čech či v okolí Prahy, byly zcela nesjízdné, na další místa se nedostaly linky MHD.

Včera, 21. prosince, prezident Volodymyr Zelenskyj přistál v americkém vojenském letadle na letecké základně Andrews ve Spojených státech amerických. Po začátku ruské invaze by takový závěr roku čekal jen málokdo. Když mu v únoru Američané nabízeli bezpečný odvoz, odpověděl legendární větou: „Potřebuji munici, ne odvoz.“ Kdyby tehdy zvolil odvoz, mohl teď žít v klidu někde v ústraní. Mohl ušetřit desetitisíce životů. Ale Ukrajina by dopadla jako Československo po srpnu 1968.

Vypadá to jako hloupá otázka - ale cožpak se nikomu z vás nestalo, že by ho po delším vyzkoušení doma, případně po nějaké té i sebekratší procházce nové boty netlačily? A to tak, aby nakonec  - v tom lepším případě - byly vráceny, případně vyměněny, nebo byly odloženy "na později", tedy stejně tak, jako když si koupíme něco, co je nám malé, a pak pár let pevně doufáme, že do toho zhubnem ... Mimo jiné, rovnou se vám přiznám, že přesně to samé se stalo právě mně... A tak tady je poučení - nejen pro mne, ale i pro případné zájemce.

Trošku pozměním jedno přísloví: „Není na světě člověk ten, který by se někdy nespálil“. Ty skutečné spáleniny většinou skončí jen červení na nešikovném místě, případně puchýřem. Takhle popálených, ale na duši, mi připadá nyní většina lidí. Najednou nesmírně citliví na cokoliv. Co s naší psychikou i tělem dělá nejistota a strach? Úzkost nám říká, že bychom měli něco udělat. Poprat se, nebo utéct. Strach, to je už obava z něčeho konkrétního.

Zaražené větry jsou velice častý a bolestivý zdravotní problém, nicméně řada lidí nevyhledá lékařskou pomoc, protože se stydí. Tento plyn vzniká hlavně v tlustém střevě (tračníku), a to především činností střevních baktérií, nicméně může se do střev dostat i při jídle a pití, kdy člověk spolyká vzduch (aerofagie) nebo pije sycené nápoje. Každý zdravý člověk si za den „prdne“ zhruba 13 – 21 krát. Mezi příčiny zaražených větrů patří některá onemocnění trávicího traktu (například střevní neprůchodnost nebo nespecifické střevní záněty) ale hlavně konzumace potravin, které způsobují nadměrnou produkci plynu a bolestivé napínání střev.

Po tříleté práci v restauraci u Prahy jsme s ženuškou dostali možnost postarat se o rekreační objekt velkého pražského podniku v Krkonoších. Vrátili jsme se zpět do Pece pod Sněžkou, kde jsme se spolu seznámili. Malý hotel voněl novotou, podnik provedl rozsáhlou rekonstrukci. Alenka obdivovala velký plynový sporák a jiná zařízení, jež jí ulehčí připravit, snídani, oběd a večeři pro padesát rekreantů. K ruce měla čipernou pomocnici Jiřinku.

Nemůžu říct, že bych přežila svou vlastní sebevraždu, myslím, že to, co jsem přežila, bylo daleko horší. Našla jsem, jak se pokouší se zabít moje vlastní dcera. Ale abych začala od začátku. Myslím, že nejsme s manželem nijak zvláštní rodina. Nejsme ani chudí, ani bohatí, i na tu dovolenou jsme jednou ročně jezdili. Nikdy jsme se nijak bouřlivě nehádali, máme klidnou domácnost, prostě obyčejná rodina. Proč si naše dcerka našla ve čtrnácti letech tu partu, nemáme ani jeden z nás ponětí.

Když jsem rok nechodila do práce, protože nemoc, začala jsem ze zoufalství běhat. Nesnáším běhání po nerovným terénu, tak jsem běhala po málo frekventovaný silnici. Měla jsem přesně podle stromů přehled, jak se zlepšuju. Po 14 dnech jsem se dostala v kuse do zatáčky. Po měsíci jsem doběhla do sousední vesnice. Jakmile jsem začala zas chodit do práce a přidala se ke mně Fanča, s běháním byl konec. Nahradily ho couravý procházky s lovením, žraním hoven a zdlouhavým čenicháním čehokoli, kdekoli, pořád. Poďužtyjooo... Jenže - protože Fanča už je měsíc ve stavu nemocných s nožkou, mám i já po procházkách, bo mě nechce pouštět a vždycky pozná, že jdu pryč a bez ní!!! a celou dobu pak doma veje.

Sledovala jsem s docela staženým zadním otvorem a hlavně i srdcem, dnešní dost nepříjemné zprávy. NEJSOU LÉKY. Tedy, abych zas nepřeháněla - nejsou léky na současné chcípavky, nejsou léky jak pro dospělé, tak pro mrňata. A že to prý bude trvat jen krátce.. Jenže, když má někdo doma doruda rozpálené dítě, případně sotva dýchající mámu, tak si zcela jistě neříká - ok, to se vydr, to přejde... Ono to totiž může přejít i velice špatně. Nejhorší na věci je, že ty staré bábiny rady už jsou většinou zapomenuty...