Jako holka křtěná Vltavou jsem snášela mnohá příkoří od staršího bratra, vychovaného na venkově. On, pod dohledem babičky novodvorské, se směl plavit s koňmi v rybníku Kovářáku, trhal ovoce ze stromů v babiččině i v panské zahradě, jezdil na traktoru a jednou i na praseti, zatímco já, vymydlená, v těsných bílých punčocháčích, pevně třímaná za ruku babičkou pražskou, cupkala v parku po cestičkách, kde se na trávu nesmělo ani šlápnout, a z dohledu zmizet nepřicházelo v úvahu. Jak jsem mu záviděla!

Tak dneska vyprávění, jak jsme o veškeré úspory přišli. Všude na světě jsou lidé, kteří mají bezohlednou metodu, jak toho druhého o peníze obrat. Je jim jedno, zdali o stovku či o milion. Čím více, tím lépe. Bylo to takhle… Jako obvykle, jsem před půlnocí jel pro ženušku, kde pracovala. Cestou domů mě informovala o návrhu majitele restaurace, že za určité odstupné nám restauraci dá do vlastního managementu.

Ředitel jedné australské střední školy si obarvil vlasy na jásavě růžovou poté, co prohrál se svými studenty sázku, že žádný nedosáhne při závěrečných zkouškách dvanáctého ročníku dokonalého skóre - tedy minimálně 99,95. Což znamenalo, že v podstatě celý školní rok nebude mít horší známku, než jedničku. Takže – pan ředitel Melbourne 's Nossal High School, Roger Page, splnil slib a na slavnostní zakončení přišel opravdu jak růžová víla Amálka.

Pokud jste viděli alespoň jeden díl televizní show TLC s názvem Můj 270kg život, jistě vám není neznámé jméno doktora Nowzaradana, který na své klinice v Houstonu zachraňuje životy morbidně obézním pacientům vážícím víc jak 270 kilogramů. Cílem lidí, kteří se svou vášní k jídlu propracovali až na samý práh smrti, je získat od vyhlášeného bariatrického chirurga povolení k operaci.

Na litvínovském sídlišti Janov začala demolice prvního prázdného paneláku. Jedná se jeden z mnoha zdevastovaných domů, tento je panelák se šesti vchody v Gluckově ulici. Práci odvádějí dvěma stroji, první, obrovský stroj, dům v podstatě po kouscích „odstříhá“ až do druhého nadzemního podlaží. Ten druhý stroj pak zbourá zbytek.

Tuhle níže zobrazenou obrázkovou hádanku nám poslala yukonská Alenka. Polárka - vzpomínáte? Hodně dlouho psala na pokračování zážitky svého velkého cestování z domova, přes několik dalších států, až do kanadského Yukonu - jmenovalo se to "Za romantikou na Yukon". Zrovna si říkám, že by to stálo za to zopakovat... Noví návštěvníci to neznají a ti, co to tenkrát sledovali, by si to jistě rádi přečetli znovu...

Podpoříte tak české podnikatele a farmáře. Tyhle výzvy se teď často opakují, nejvíc z úst vládních a všechmožných úst "vlasteneckých". Návrhy jsou i na povinné kvóty českých výrobků v regálech obchodních řetězců. Zní to vznešeně a celkem logicky. Pryč s tržním hospodářstvím, teď to chce kvóty!

Vyjeli jsme dál na sever, a nedaleko za Whistlerem jsme zahlédli kaskády, kdy voda říčky po nich poskakovala jako po schodech do hlubokého úzkého kaňonu a mohutný vír naháněl hrůzu. Uvelebili jsme se na velkém plochém kameni a užívali si hřejivých paprsků slunce. “Co asi naši kluci dělají”, ozvala se po chvíli Alenka. “Co by dělali, v Čechách je sedm večer, tak koukají na večerníček, ale kdyby zde byli s námi, dobře by bylo”. Odpověděl jsem s povzdechem.

Mám týden nočních. To se vždycky ukládám kolem sedmé a pro klidné usínání si pustím nějakou muziku, v současnosti hodně poslouchám klasiku a pomalu objevuju její krásy. K novinkám dne se tedy dostávám zhruba kolem poledne. Ty tři ubrečený žlutý ksichtíky v messengeru od našeho kluka jsem si „přečetla“ jako první. A pak už jsem rovnou pátrala, co ho tak rozhodilo.

Já nevim jak vy, ale zdrobněliny - to fakt nejni moje... A má prvorozená se dokonce pomamila - už jako mrňous se jí všechno zdrobnělé protivilo, takže k nám např. nechodil Ježíšek, ale Jéžich. Někdy to bylo docela fest legrační... Jenže dodnes nechápu relativně normální lidi, co dokážou na někoho (něco) šišlat,  mrzačit a kurvínkovat češtinu o 106. Jak jste na tom vy? Znáte taky nějakou tu košišku, co milujínkuje svýho miláška?

Začalo to 21. listopadu 1984. Tehdy se konal letecký transport asi 8000 etiopských Židů ze Súdánu přímo do Izraele. Akce skončila 5. ledna 1985. Tato tajná Operace, nazvaná Mojžíš, pojmenovaná po biblické postavě Mojžíšovi, bylo vlastně přestěhování etiopských Židů (známí jako Falašové či společenství Beta Jisra'el) ze Súdánu během hrůzného hladomoru v roce 1984.

To sem to zase vyvedla… Tedy nic neběžného. Prostě jsem dala vařit 4 kuřecí kejty na polévku, a šla vyhodit smetí. No, a venku jsem se „malinko“ zakecala, a když jsem se vrátila domů, bylo tam téměř neviditelno, z lodžie stoupal kouř k nebesům a vzduch uvnitř k nedýchání… Škoda, já vím, jenže – ten puch…

Afrika eviduje výrazně méně případů nákazy koronavirem než zbytek světa. Efektivita testování je však sporná, protože africké státy provádějí v průměru jen 500 testů na milion obyvatel. Prezident Tanzanie John Magufuli tvrdí, že v zemi rostou případy nákazy koronavirem jen kvůli nefunkčním testům. Ty údajně pozitivně vyhodnotily i vzorek odebraný z kozy a papáji.

JO, ONO SE STÁLE NĚCO DĚJE... To vám bylo jedno nešťastné prase, a to bylo zavražděno v Osvětimanech na Uherskohradišťsku spojenými silami cca šesti lidí. Důvodem k jeho smrti byl prý fakt, že se mu udělalo hůře než volno. Policie sice tento mord vyhodnotila jako podezření z přestupku spočívajícího v porušení zákazu shromažďování povoleného počtu lidí ve stavu nouze, ale majitel kolabujícího pašíka uvedl, že dodržel všechny předpisy platné v této době.

Je taková... divná doba. Tam venku i tady doma. Hladina samoty během epidemie čínský chřipky vystoupala až k horní rysce. A přesto nemám pocit, že bych se topila. Spíš se mi zdá, jako kdybych seděla na hrázi, dívala se do vody a houpala nohama. Nejsem ani ryba, ani rak. Nejsem ani smutná, ani veselá. Jako kdybych toho všeho nebyla součástí. Jako kdybych nikam nepatřila.

Před odjezdem z Toronta do Vancouveru, jsem nechal provést u auta výměnu oleje a celkovou prohlídku. Čekala nás 4380 kilometrová trasa a asi 45 hodin jízdy. Přiznám se, že jsem byl trochu vyděšen, protože v Čechách jsme s naším starým vysloužilcem nikdy bez nějakého problému nedojeli z Krkonoš do Prahy, a to je pouhých 200 km. No, po prohlídce farmy a rozloučení s panem Hutkou jsme v poledne vyjeli.