Vůbec se nám nedařilo jet podle plánu. Když jsme vyjížděli z Kairouanu, bylo už hodně navečer. Opatrný Alain chtěl zůstat na další noc, ale mně se už nechtělo. "A co když nedojedeme k žádnému hotelu?" ptal se zoufale. Vzpomněla jsem si na noci, prospané venku v zimě a mrazu... Ale tady bylo nádherně teploučko. "Vždyť je to kousek...a máme s sebou deku, nemáme?" "Máme, ale jenom jednu." "No tak budeme muset spát spolu pod jednou ... představ si tu hrůzu! Poslouchej, spal jsi vůbec někdy pod širým nebem?"

Noc. Asi se mi něco zdálo. Jenže hlasité zvonění do mého snu nějak nezapadalo. Otravný zvonek mne tedy probudil, vyzváněl na celé kolo. Hodím na sebe košili a kalhoty, vklouznu do pantoflí a špehýrkou zírám za dveře. Dvě uniformy se chystaly zase dopřát zvonku další „eldorádo“. Raději otvírám dveře. Dle toho, jak se kluci v uniformě lekli, otevřel jsem nečekaně razantně.

Po rozloučení s Warenem jsme si sedli do auta a vydali se do Kairouanu. Bylo to k večeru, ale horko bylo pořád.... Olivy se střídaly s pomerančovniky, citróníky a západ slunce byl nádherný... Kairouan je islámské poutní místo, hned čtvrté na světě po Mecce, Medíně a Jerusalemu. a prý, když si pravověrný muslim zajede 7x do Kairouanu, vyrovná se to jedné cestě do Meccy. My jsme ale teď především potřebovali najít hotel, osprchovat se a jít se najíst.

Tak si tak plavu v té své depkové tůňce, když tu náhle mi přijde krásná fotka od kamarádky, za chvíli druhá - a já se musím chechtat na celé kolo. Jo, my Češky a Češi jsme usměvavé bestie... A tak mne pochopitelně nenapadlo nic jiného, než že vám ty rozmarně vtipný fotky sem musím dát taky. Co kdyby i vám nebylo zrovna právě do smíchu... Tak po následujících obrázcích určitě bude.

Chodili jsme spolu tři roky, poslední tři roky na vejšce. Bydleli jsme v mém podnájmu, vařila a uklízela jsem, protože - jak už to tak bývá - jsem to dělala z lásky ke svému drahému. A navíc, protože jsme studovali spolu, ve stejném ročníku, tak jsem mu i fakt masivně pomáhala. Vlastně by tu školu beze mne nikdy nezvládl. Ale tím se nechci chlubit, jak říkám, to všechno jsem dělala z lásky. Jenže, ta moje láska se na mne po skončení školy vybodla...

Dusno, déšť... a navíc neustálé koronavirové strašáky, které máme všude kolem. Takže z toho pomalu blbnem... No, tak to potřebuje nějako vzpruhu, co? Dobře, tak vám tu nabízím pár hádanic, jednu lepší než druhou. Jednu nejspíš neuhodnete - pokud si ji ovšem nevygooglíte - ale ty zbývající dvě zas jsou o to lehčejší. Tak přestaňte myslet na vážné věci a věnujte se chvilku ptákovinkám:

Na dovolenou jsme se s Alainem ani moc nechystali, sbalili jsme si každý jen par kousků náhradního oblečení, nakonec - Tunisko je docela malý. Autíčko bylo připravené vždycky, jenom jsem požádala Christiana, aby mi krmil moje koťata, případně ještě nějaké adoptované kočky. Zaběhla jsem ještě na United Nation, řekli mi, že konzul přijede do Tunisu za tři týdny a mám se s ním sejít na kanadské ambasádě. Docela jsem se toho bála, co když mne Kanada nebude chtít přijmout?

Už naše babičky se bály doktorů a často říkaly, že když se jim člověk dostane do rukou, budou ho „mučit“ a z jejich „spárů“ se už nikdy nedostane. Něco na tom možná stále bude. Současná vyspělá zdravotní péče má své výhody i nevýhody. Na jedné straně vzdělaní a profesionální lékaři se sofistikovanými vyšetřovacími metodami, které dokážou odhalit různé choroby v jejich zárodku. Na straně druhé tyto metody udělají z každého člověka pacienta, protože u každého se něco najde.

Ahoj Kudlanko, konečně jsem se dostala k napsání svého okamžiku největšího štěstí…Bylo jich v mém životě víc, ale v paměti mi utkvěly dva. První se týká mých prvních prázdnin po revoluci, když jsme s rodiči jeli v červnu roku 1990 do Norska. Tam jsem si s pomocí jednoho spolužáka totiž zařídila brigádu na česání třešní a sbírání jahod. Moji rodiče řekli, že je to sice príma nápad, ale že mě tam musí dovézt sami (naší starou škodovkou).

Jedním z nejtypičtějších aspektů služby veřejnosti v úloze politika je, že máte často jen velmi málo prostoru na to věnovat se tomu, čemu byste se věnovat chtěli. Prostě jen řešíte úkoly, které na vás spadnou. Jako zastupitel tak třeba celé jedno pololetí přepisujete zastaralé vyhlášky a v dalším pololetí pak spoustu večerů věnujete problematice pohřebnictví. Ne, nebaví vás to, ale někdo to udělat musí.

Tenhle rok je tak nějak „nalevačku“, nezdá se vám? Prožívat ho jako deváťák zatím vůbec nebylo snadný. Jo, asi si řeknete, že v mým věku nemůžu mít ještě žádný skutečný problémy, ale ten debilní Covid-19 mi docela zkazil náladu. Jsem úplně obyčejnej 16 letej kluk, kterej má rád muziku a svoje kámošky a kámoše. S malejma výhradama mám rád i školu. Fakt, nevadí mi do ní chodit, teda občas mi vadí šprtat něco, o čem si myslim, že nikdy v životě nebudu potřebovat, ale co už.

Zatímco jsem si ošetřovala teď už zhnisané tlapky, jednoho dne jsem měla nečekaný hovor... volal mi můj vlastní otec. Snažil se mi vysvětlit, proč nepodepsal papíry do Švýcarska: že má dneska vlastní a novou rodinu a já bych tam překážela. Já se zase snažila mu říct, že bych nemusela být ani ve stejném městě jako on, že se umím o sebe postarat, že mi šlo jenom o to podepsání… Ale on řekl, že by to nebylo dobré, ani kdekoliv jinde ve stejném státě.

Milé Kudlanky, nedá mi to, abych svůj příspěvek nezačala citátem z poměrně staré písničky: „ Je tisíc pátků, nemnoho jar, však dnů, kdy svítá o trochu dřív, těch je jen pár“. Vždy jsem tomu textu rozuměla tak, že jde o dny, kdy nemůžeme dospat, protože nás něco čeká – maturita, státnice, svatba, cesta na dovolenou a podobně. Na něco se těšíme, něčeho se obáváme. Průběh akce jako šťastný většinou neprožíváme, protože studium na zkoušky velká zábava není, na svatbě můžete čelit trapasům a problémům s příbuznými, dovolená se nemusí vydařit kvůli počasí.

Když Alain přišel domů z práce, bylo mu divné, že mně nikde nevidí. Ani na verandě ani na pláži... Vyběhl do poschodí a překvapily ho zavřené dveře od naší ložnice. Zamknout bohudík nešly, ale věděl, že nemám ve zvyku je ani zavírat, pokud není doma. Pak mne uviděl ležet na posteli, vedle prázdná krabička od prášků a všechno mu bylo ve vteřině jasné: "Proboha, co se stalo, proč jsi tohle udělala? Co se stalo?"

Znáte ten pocit, kdy někam odjedete na pár dnů a když se vracíte zpět domů, koukáte na povědomé cesty, značky u silnice, domy. Támhle dali do okna nový květináč, tuhle zasadili nový strom, naproti starý pokáceli. Bližíte se k místu, kterému říkáte domov… Čím blíž přijíždíte, tím máte silnější lechtání v žaludku a vyhlížíte povědomé detaily. Třeba paní Novákovou v okně, aby jí člověk mohl mávnout, ať vidí, že jste to vy a jste zase doma.

Milá Kudlanko, když u mne vůbec neplatí to, že špatné se vždy zapomene a v mysli zůstanou jen dobré vzpomínky ...Už pár dnů trápím svou šedou kůru mozkovou, aby si vzpomněla na nejšťastnější, nejzářivější zážitek. Nejenže mám tzv. "krátkou" paměť, ale pokud se mi přece jen něco podaří vylovit, jsou to okamžiky spíše z opačné strany emocionální stupnice. Snad jeden, jehož všechny detaily mi — navzdory diagnóze — nikdy z mé paměti nevymizí. I když na začátku to příšerně bolelo ...

Odjet bylo jednodušší napsat než opravdu uskutečnit. Neměla jsem peníze. Věděla jsem, že nejjednodušší cesta by byla jít na českou ambasádu a říct jim, že jsem se rozmyslela a chci se vrátit. Ale tohoto kroku jsem se velice bála. Třeba by mne už ani nepustili z letadla, nevěděla jsem, co se děje emigrantům, kteří se vrací do země, z které se pokusili utéct. Jedna věc mi byla naprosto jasná: že už nikdy se nikam nepodívám, že teď už moje cestování opravdu skončí navždycky. A to hovořím o tom nejmírnějším trestu.

Ursula von der Leyen vyjádřila velkou starost o to, aby podniky zanikající nebo finančně oslabené poklesem ekonomiky, se nedostaly do cizích, především čínských rukou. Je to realistické vyjádření. Ale asi hlavně pro Německo a západní země. My už v cizích rukách totiž dávno jsme. A jsme závislí hlavně na Německu. Stát, který je už závislý, je v jiném postavení než Německo, které může ztratit svoje podnikatele. My už jsme jako ti proletáři: „nemáme co ztratit, leda svoje okovy“.

Říká se, že člověk by měl alespoň jednou za život navštívit nemocnici, vězení, blázinec, márnici a hřbitov, aby si uvědomil, jaké má štěstí. Doporučuji si nechat poslední dvě položky nakonec, protože v opačném případě je možné, že předchozí místa už nikdy nenavštívíte. Já na několika z těchto míst už byla. Taky jsem byla odjakživa trošku blázen.