Již je to bezmála 10 let, co žiji ve Švýcarsku, které je všeobecně známo tím, že má přenádhernou přírodu, výbornou integrovanou dopravu, perfektně připravenou armádu a kantonální politiku. Méně známým faktem je, že většina rodinných domů byla postavena s vlastním bunkrem (fakt) a že Švýcaři odjakživa holdovali zakládání rozličných spolků, tzv. “verein“. Ať už se jedná o střelecký, rybářský, šicí, či turistický spolek, každičký Švýcar je členem nějakého.

Dnes si dopřejeme trochu chemie – konkrétně o tom, „co by se nemělo“. Tedy o tom, co jíme tak rádi a ono nám to vlastně děsně škodí… Jedná se o akrylamid, „chemickou potvoru, která patří mezi karcinogeny. Akrylamid je také základní stavební jednotkou polyakrylamidu – plastu využívaného například při čištění vod, v kosmetickém průmyslu, biochemii a v podobě těsnicího tmelu jej můžete potkat na stavbě přehrad a vodních rezervoárů.

Mark Twain kdysi řekl, že pokud každý den hned ráno sníte živou žábu, můžete pak tento den prožít směle s vědomím, že nic horšího vás už nemůže potkat. Vaše „žába“ je ten největší a nejdůležitější úkol, ten, který budete s největší pravděpodobností odkládat, pokud s ním neuděláte něco teď hned. Je to také ten úkol, který může v dané chvíli nejpozitivněji ovlivnit váš život a pracovní výsledky.

Čtyři sta nezletilých z řeckého uprchlického tábora Moria, který zničil migranty založený požár, si mezi sebe rozdělí devět zemí Evropské unie plus Švýcarsko. Většinu z nich přijmou Německo a Francie. Každá z těchto zemí by měla poskytnout útočiště 100 až 150 migrantů. Zbylé by si měly rozdělit další státy. Německo ještě jedná s dalšími unijními státy, které by se mohly k přesidlovacímu projektu připojit.

Dneska začnu hádankou přímo od chytrého pana Alberta Einsteina. Představte si: je 5 domů v 5 rozdílných barvách. V každém domě žije osoba rozdílné národnosti. Těchto 5 obyvatel pije svůj nápoj, kouří svoje cigarety a chová zvířata. Nikdo nepije to co ostatní, nekouří co ostatní a nechová to co ostatní. (Mj. tu minulou hádanku jste nakonec perfektně zvládli, kabrňáci!)

Tak, je dopoledne, venku je jako nyní většinou - překrásně, a kudlanka se zdá býti normální. Pokud možno... Tedy ne tento časopis, ale já. Poslední dobou jsem zase málo spala, tak maximálně 2 - 3 hodiny, byla to odezva  (hloupá a zbytečná) na nejrůznější rodinné trapnosti a nepředloženosti. A samozřejmě, na divné ovzduší, v němž se všichni pozvolna utápíme. Někdy mám pocit, jako kdyby byl celý svět něčím omamován. Ale pak záleží na osobních reakcích. Z někoho se stává připochcíplá myš, z druhého agresivní kocour. Naštěstí je stále ještě dost lidí, kteří to zvládají celkem ve stavu normálním... Ale - co se vlastně stalo: 

Jsem zase zmatenej... Názory laiků, kteří o tom vědí totální prt, laiků všechmožnejch povolání vč. samozřejmě umělců, kteří vědí všechno, jen se svým "uměním" nedokážou sami uživit, se hemžej po internetu. Odborníci, kteří o tom něco z dálky vědí, se vzájemně hádaj do krve v přímejch přenosech i nepřímejch záznamech. Jedinou shodu mají v tom, že se nakonec shodnou, že všichni vědí totální prt.

Kdy jste naposledy dostali "papírový" dopis? Vyšlo již ruční psaní z módy? Používá se ještě vůbec? Taky trávíte spoustu času s telefonem v ruce nebo u počítače? Klikání, notifikace, synchronizace a můžeme být i ředitelem planety. V dnešním světě plném technologií se může zdát rukopis jako nepotřebná dovednost.

Chápu, že s některými lidmi je to těžké. Něco jim vysvětlíte, předvedete, oni si to vyzkoušej - a za pár dnů se vás po stopadesátýšestý ptaj znovu... Ano, to je přesně můj případ. Taková jsem já, matinky. Jenže já nejsem dementní (doufám), nemám toho pána od "A", ani nemám sklerózu. Oboje nemám, doufám tedy. Ale přesto jsem se dnes zas a znovu ptala svého velkého počítačového gurua, jak se stahujou fotky z mobilu do počítače, a proč mi to nejde samo, když tam zastrčím ten šlauch...

S „kamínkováním“ jsem se setkala už na jaře. Jenom jsem dost dobře nevěděla o co jde. Ráno jsem šla dolů do vesnice nakoupit v Coopu na snídani rohlíky. Cesta vede kolem kostelíčka sv.Vavřince a před ním na lavičce seděl malý andělíček, namalovaný na stříbrně nastříkaném oblázku. Tak jsem tak na to koukala, přemýšlela o tom, kde se to tam asi vzalo a proč to tam vlastně je. Oblázek jsem obrátila a na zadní straně bylo nějaké pětimístné číslo a malé tiskací "f".

Ne, vůbec si nedělám legraci, ale opravdu se chystám k obrovskému vražednému masakru. Vysvětlím. Jak se tak stále plácím doma, tak nejen že přetahuju nejrůznější verky z místa na místo, jiné přebírám a probírám a likviduju či rozdávám, tak se taky - mimo mnohé jiné - věnuju PĚSTOVÁNÍ KYTIČEK. A co se nestalo ...

Sejdou se tři muži v hospodě a u piva si povídají. Najednou se jeden z nich zarazí a říká: „To je zvláštní, každý z nás se jmenuje jinak a zároveň každé z našich jmen je povoláním jednoho z nás! Na to mu druhý kamarád odpovídá: „A ještě zajímavější je, že ani jeden z nás nemá stejné jméno jako povolání!“ Na to se ozve ten, který je řezníkem v nedalekém řeznictví: „No vidíte, to máte pravdu, pane Zámečníku.“ Jaké povolání vykonává pan Truhlář? Tak drahouškové, kdopa na to přinde?

Syndrom ADHD (porucha pozornosti a hyperaktivita) není jen záležitostí dětského věku. Trpí jím i celá řada dospělých, jen o tom ve většině případů nemají ani ponětí. Dost často se stává, že si tuto diagnózu uvědomí až v okamžiku, kdy se stanou rodiči a syndrom ADHD je diagnostikován jejich potomkům.

Jakákoli pleť pod rouškou se stává postupně více a více citlivou. Dnes již nikdo nepochybuje o tom, že dlouhodobé nošení roušek může způsobovat nejrůznější kožní problémy. Teplo, vlhkost způsobená kapénkami, ale i potem mohou vést k rozkladu struktury pokožky a způsobovat její podráždění, vznik nejrůznějších lézí či aknózních pupínků.

Taková na první pohled běžná žena kolem čtyřicítky. Trochu víc při těle, ale jinak nic nápadného. Jen – nějak to se svým manželem poněkud přehnali v milování. I když, v milování se toho asi moc přehnat nedá, zvláště, když se to oběma zúčastněným líbí. Takže – oni to přehnali v rozmnožování, v dělání dětí...  Je to neuvěřitelné, ale ve věku 39 let je Mariam Nabatanzi matkou -  nyní samoživitelkou -  38 dětí.

Asi znáte ten příběh o krásné, bohabojné a ctnostné Zuzaně. Vypráví o pohnutém osudu manželky Jójakíma. Dějištěm příběhu je Babylón. Jójakím byl velmi vážený mezi všemi babylónskými Židy a v jeho zahradě se často scházela společnost. Zuzanu si oblíbili dva židovští starší (soudci z lidu), kteří ji toužebně sledovali každý den, jak se prochází po zahradě. Posedla je neovladatelná vášeň. Zachvátilo je trápení.

V posledních měsících, s nastoupivším pozdním stářím, cítím potřebu omluvit se. OMLUVIT SE VŠEM. A to pokud ještě mám čas. Protože jeden nikdy neví: "Mladej může, starej musí, žejo."

Čekal jsem, kdo bude další. Po zneuctění sochy Winstona Churchilla vstoupila kampaň „boření tradic“ do nové fáze. Pomalováním sochy Edvarda Beneše přistoupili k obhajobě fašismu. Beneš je prý rasista a masový vrah. Co má boj proti rasismu společného s Benešem? Beneš žil v prostředí, kde se žádný černoch nevyskytoval, bojoval proti nacismu a rasové nenávisti.

Chápala jsem, že nutně musím Mustafovi nějak odpovědět na jeho velkorysou nabídku. Ale jak? A co? Jak odmítnout? Těžko to pochopí... Snažila jsem se přemýšlet sama o sobě. Co chci já? Určitě nechci navždycky zůstat v Tunisu a ještě k tomu tady na Sahaře. Během dalších ani ne dvou týdnů mám být na kanadské ambasádě… nebo ve Francii? Požádala jsem Alaina, aby začal překládat.

"Tak paninko, a dostanu tisíc korun českejch."  "Jo, a taky dopravný, to bude šest stoveček." A bylo to. Tedy, správně - a bylo by to, protože tohle bych opravdu nechtěla. Už vás nebudu napínat, tohle je cena za příjezd a výkon práce šikovného pána, kterého si objednáte, pokud například potřebujete do panelu vyvrtat čtyři dirky. Konkrétně: vrtákem č. 8. Ano, přátelé, čtyři otvory = 1600,- Kč. No - neberte to...