Já si celkem nasbírat dovedu, ale není všem dnům konec, sezóna ještě neskončila. Mám kamarádku, která se ze všech sil snaží nechat za sebou co nejmenší civilizační stopu. Už dávno s manželem přestali jezdit autem, jako dopravní prostředek používají kolo, vlak, ale hlavně svoje nohy. Cukr a sůl považuje za jed. Její vánoční cukroví neochutnám ani ze zdvořilosti. Nejí maso, pije vodu kohoutkovku a jí většinou jenom to, co si sama vypěstuje, nebo nasbírá v přírodě.

Milion ptáků ročně přijde v Česku o život poté, co narazí do prosklené překážky. Proto se koná druhý říjnový týden akce Týden skleněné zabijáka, ve které budou odborníci i veřejnost pátrat po místech, kde se o skla zabíjejí ptáci. Nejčastěji jde o zrcadlící pláště obchodních center či moderních výškových domů, průhledné spojovací krčky budov, ale i prosklené stěny zastávek. Údaje takto získané poskytnou České společnosti ornitologické přesnější čísla a jasné argumenty pro jednání s majiteli nebezpečných objektů.

Minulý pátek jsem oslavila své osmnáctiny (už po jedenadvacáté). Mí přátelé a známí respektují, že každý rok slavím stejných osmnáct; a není divu, protože velmi dobře vypadám a ještě lépe se cítím. Mé neskonalé sebevědomí však dostalo vážné trhliny, když jsem si šla do drogerie koupit svůj oblíbený hydratační make-up a slečna vizážistka, asi o 15 let mladší než já, mě přesvědčovala, že pro mou pleť se nejvíc hodí anti-aging.. Jakože cože???? To jsem od minulého měsíce tolik zestárla?

Dnes si povíme něco zajímavého o tak „obyčejné záležitosti“, jako je patník. Teď už jsou k něčemu nejspíš jen pro pejsky, ale asi nevíte, jak nesmírně jsou staré a jak velmi důležitou funkci původně měly. Patníky se stavěly podél cest už od dob starého Říma. Například - pro rychlou dopravu legií byly v té době budovány rozsáhlé komunikace po celém impériu (odhadováno 160-300 tisíc km), byly osazovány v pravidelných vzdálenostech.

Jak to vypadá na konci civilizace, nám objasňuje Benjamin Kuras ve své shora uvedené knize. Vyčerpávajícím způsobem jsou popsány téměř všechny zhoubné jevy. Dlouho jsem přemýšlel, jak vypsat všechny nepříznivé a krizové jevy a určit, které jsou ty opravdu zhoubné. Ale pan B. Kuras to udělal za mne. A jsem tomu rád, protože shromáždit veškeré důkazy je velmi náročné. Vyjma ekologie, je jeho zpráva téměř vyčerpávající.

Dobrý den, spolubydlíme s partnerem něco málo přes dva roky. Já mám synka osmiletého a čtyřletou dceru, on má ze dvou předchozích manželství čtyři děti. O společném dítěti jsme se zatím moc nebavili... Občas jsem po něm toužila, taky jsme na to téma měli řeč, ale v jiných situacích jsem si zas říkala, že už další dítě nechci.

Zatímco si Marius balil věci, šli jsme na oběd do Matmata hotelu. Rozhodně měli větší výběr než v Sidí Driss. Oba jsme si objednali jako předkrm brik tunisiene, ten jsem dělala už v La Marse, když mne Alain jednou vzal nakupovat. Tvářil se u toho tenkrát důležitě a nechtěl mi říct co to je, jenom "uvidíš!". Viděla jsem, a do briku se zamilovala. Je to v podstatě syrové vejce, zabalené do tenounké placky (to je to, co jsme koupili tenkrát na marketu, prodávali je tam na kusy).

Opravář televizí si nemohl nevšimnout, jak je jedna jeho zákaznice půvabná. Pokaždé, když vešla do obýváku, mohl si oči vykroutit, jak si ji prohlížel. Když dokončil opravu a dostal zaplaceno, žena mu říká: „Víte, měla bych na vás takovou, ehm, nezvyklou prosbu. Ale musíte mi slíbit, že si to necháte pro sebe.” „Ovšem, paní, samozřejmě.” „No, víte, těžko se mi o tom mluví, víte, můj manžel je hodný a milý muž, ale ech, on má jistou fyzickou vadu, víte, jistý nedostatek, no, víte, já jsem žena, ehm, vy jste mladý, zdravý a silný muž...”

Ano, mluvím o artróze, ne o odřeném koleni, na kterém jsme přistáli, když jsme neúspěšně honili ujíždějící tramvaj… Artróza se nejčastěji objevuje u velkých kloubů a její výskyt stoupá s věkem pacientů. Jedná se o postupnou ztrátu chrupavky, následné odhalení kosti a nárůst kostní tkáně v blízkosti kloubu. A právě zesláblá či zcela poškozená chrupavka v souvislosti s novými kostními nárůstky je zdrojem nepříjemné bolesti.

Hotel nám poskytl jedinou deku a tak jsem se trochu obávala noční zimy, se kterou jsem se už dost na Sahaře seznámila, ale byla jsem překvapená. V jeskynním pokoji prostě nebyla zima. Alain se probudil zároveň se mnou a naklonil se nade mne. Najednou mu pohled padl na řetízek na mém krku. Dotkl se ho prstem: "Tohle jsi neměla, když jsme vyjeli... kdes to vzala?" Na chvilku se ve mně zastavil dech.

Parazitolog Jaroslav Flegr sepsal na facebooku důvody, proč se „nepromořovat“. Musíme epidemii zastavit pomocí bolestivějších a dražších protiepidemických opatření, alespoň do doby, než bude dostatek vakcíny k imunizování asi 40 % obyvatelstva. „Nejpravděpodobnější mi připadá, že to bude trvat tak dva roky, může se to ale protáhnout,“ píše profesor.

Hele, potřebuju moc a moc poradit. Svýho chlupatýho milovanýho soupostelníka jsem nechala před rokem vykastrovat. A pohoda. Předtím to s ním bylo strašný, totální erotoman, musel být jen na fest vodítku a z procházky se vracel se šíleným výrazem v očích, jazykem snad až na zemi, srdíčko mu tlouklo tak, až jsem jednou skoro zešílela, že mi snad umře, a letěla jsem s ním (v náručí) na veterinu.

Že jste tento výraz ještě neslyšeli? Chápu, a jsem si téměř jistá, neboť jsem tento jev zaznamenala teprve včera. Než popíši tento významný psychologický objev (který mi zcela určitě zajistí nehynoucí slávu a nesmrtelnost), měla bych popsat dlouholetý výzkum, který tomuto odhalení předcházel. Již jako dítě jsem byla velmi aktivní a rekreačně jsem se věnovala mnoha zimním a letním sportům, kdy každá má aktivita byla završena nějakým úrazem. Maminka mě titulovala střelenou kozou, ale dnes se tomu vznešeně říká ADHD.

Máme nového ministra zdravotnictví, plukovníka v záloze Romana Prymulu. Vakcinolog a náměstek ministra zdravotnictví se během jednoho měsíce stal jedním z nejznámějších Čechů. Výrazně tomu pomohla jeho otevřená mediální prohlášení, ve kterých, ještě před nařízením vlády, avizoval omezení spojená s epidemií. Uvidíme, jak a co bude dál.

Do covidové situace přispělo svým názorem už mnoho umělců, a někdy mám pocit, že kam se na ně hrabou všichni epidemiologové světa… Například zpěvák Janek Ledecký požaduje dupnout na brzdu hysterické kampaně, na které dle něho vydělávají farmaceutické společnosti.

Znáte takovej ten pocit, když na ulici někdo zapíská, vy se otočíte a zjistíte, že to nebylo na vás, ale na o 20 let mladší a 20 kilo lehčí děvčátko? Tomu se u nás doma říká blamáž. Ma to výhodu. Většinou si toho nikdo nevšimne a jako blbec se cejtíte jen sama před sebou. Mně se dneska stalo něco podobnýho, ale jak už je mým dobrým zvykem, ráda se cítím jako blbec veřejně a tak vám to budu vyprávět.

"Kam teď jedem?" zeptala jsem se, když se mi podařilo urovnat aspoň trochu myšlenky. "Do Matmaty. Už jsi o ní slyšela?" "Ne. Měla bych?" "Viděla jsi Star wars? Ty tam byly filmovány. Viděl jsem je na jaře v kině." "Ne, neviděla," odpověděla jsem. "Škoda, bylo by to pro tebe zajímavější. Co je s tebou dneska mon su?" (Panebože, ti Francouzi... Jak bych si přála, aby mi neříkal: "moje zelí"!! Ale vždycky mi to spravilo náladu, ta představa hlávky zelí, sedící vedle něj v autě!)