Jednou z často používaných pouček mé drahé babičky bylo, že "dobrá hospodyně nenosí na trh všechna vejce v jednom košíku". Z čehož také plyne, jak dodávala, že nikdy, opravdu nikdy, se nemá mužskému hned všechno dávat, a hlavně - na sebe vše prozrazovat. „Hezky pomalinku, po částech, abys byla stále trochu tajemná, aby stále bylo co nového poznávat, abys nebyla „levná“.

Školy se uzavřely 14. října. Ve středu 18. listopadu se vrátí do lavic děti z 1. a 2. tříd základních škol. Návrat ostatních žáků a studentů se bude řídit podle systému PES. Budou se muset nosit roušky všude a třídy se nebudou dělit do menších skupin jako na jaře, děti z různých tříd by se neměly potkávat. Platit bude zákaz zpěvu a tělocviku, mělo by se také často větrat. Testování dětí a učitelek nebylo schváleno.

Nikdy jsem moc nekoukala na televizi. Jako holka jsem ji doma neměla několik let. Ne že bychom byli tak chudí, ale máti se patrně nechtělo dávat úplatky, shánět bony nebo kupovat sovětský Rubín. Radši nás naučila číst a nikdy nám nebránila vybírat si i z její knihovny cokoliv. Po revoluci ji koupila, první barevnou. Nejspíš mi mnoho věcí uteklo, takže jsem spoustu narážek kamarádů a později mého drahého chotě nechápala.

Sto let zazděný čekal v měděné schránce vzkaz stavitelů staré střekovské školy otevřené roku 1908. Skrýš odhalili zedníci při její přestavbě na bytové domy v roce 2008. Ještě 12 let ale trvalo, než pamětní poklad doputoval do Muzea města Ústí nad Labem. Kovový tubus o průměru 8 cm a výšce 37 cm obsahoval řadu rukou psaných dokumentů. Zásluhou pečlivého uzavření se dochovaly v dokonalém stavu.

Psychiatr, psychoterapeut, publicista a spisovatel MIROSLAV PLZÁK opustil to naše skuhravé údolí před deseti léty - 13.11.2010, ve svých pětaosmdesáti létech. Působil na Psychiatrické klinice Fakulty všeobecného lékařství UK, od roku 1964 jako primář, až do odchodu do důchodu. Myslím, že je málo lidí, kteří by při vyslovení jeho jména nevěděli, o koho se jedná. Tedy, dospělých, navíc v tom „nejlepším věku“.

Teď si asi říkáte, že počítat na prstech umí každý. Ve většině kultur prostě zvedneme daný počet prstů vyjadřující číslo. Což je lehké do pětky. A od šestky dál jen v případě, že nedržíte telefon nebo tašku ve druhé ruce. Čínština je na tom ale lépe: všechna čísla vyjádříte jen pomocí jedné ruky. A když se to opravdu naučíte, využijete tuhle schopnost i v každodenním životě. Podívejte se na tamější děti, které právě skládají přijímací zkoušku do první třídy…

Zajímalo by mne, co se to poslední dobou stalo s muži? Abyste rozuměli, k nám do práce před časem nastoupil další chlap, já nevím, snad už desátý v řadě, kterému je po čtyřicítce, není to žádný padavka, slušně vydělává... A zase svobodný, bezdětný¨, bez zájmu o to, najít si přítelkyni. Žije sám v domku, který zdědil po babičce. Takže je i zajištěný.

Je tak snadné udělat ze sebe totálního blbce... Bylo asi tak devět ráno a něco v bytě začalo vydávat divný zvuk, bzučelo to jako dráty vysokého napětí.Z bytu byla najednou rozvodna. Asi lednice? Tak jsem jí vypnula, lednice to ale nebyla. Pak jsem vypnula celý byt, pořád nic. To už bylo jedenáct dopoledne a já pěkně vytočená. Zřejmě blb soused těží bitcoiny a za stěnou řve jeho počítač. Jdu na něj zazvonit, ale není doma. Tak mu jdu do sklepa vyhodit na chvíli hlavní jistič. Takže soused to také není...

Musely mně být čerstvě asi tři roky, mladší těžko, to bych si to tak nepamatovala. Víc určitě ne, protože to byl poslední rok, kdy táta měl doma krejčovskou dílnu. V lednu 1952 mu živnost zrušili a táta šel do Motorletu pomáhat plnit první pětiletku. Dokud táta pracoval doma, já měla přísný zákaz rušit ho u práce. Ten zákaz samozřejmě vydala moje racionální máma a já i táta jsme ho moc rádi porušovali. S tátou byla vždycky legrace, s mámou vůbec.

Dobrý den, chtěla bych poradit ohledně mojí mámy. Já bydlím už deset let v jiném městě, jsem vdaná, mám rodinu. Máma můj pokoj hned po mém odstěhování pronajala jednomu studentovi. Ten tam celá studia bydlel a i pak tam už zůstal bydlet. Jenže máma nedávno zemřela a při vypořádávání dědictví jsem se dozvěděla, že si před dvěma roky toho frajera vzala!

Docela by mne zajímalo, proč divadla a jiné druhy hledištního představení už  nepřesedla na formu digitalizace a streamu, kdy jim lidi můžou posílat prachy nebo to rovnou dají za paywall?? Když si streamer může za jeden stream nějaké hry nebo i jen pokecu vydělat, proč to ta naše "kultura" už taky nezkusila? Zas taková věda to není a bylo by to aspoň něco, než jen brečet, že nemám nic. Jednoznačně: kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody... (a nebo i jiné možnosti):

Docela se mi líbí zjišťovat, že nejsem sama, která se nevyzná. Ovšem na rozdíl od většiny z vás, kteří mají velký výběr z toho, co neznají, já se mohu šmahem přiznat skoro ke všemu. V současné době už dost dlouho neřídím, ba dokonce ani žádné autíčko nevlastním. To první, milované, byl překrásný bílý bakeliťák, který jako jediný na světě (pevně tomu věřím) měl přední kapotu neskutečně kanárkově žlutou.

Nevím, jestli sledujete situaci v Polsku. Ve zkratce: v Polsku to vře. Před 14 dny schválený protipotratový zákon zvedl do ulic desetitisíce lidí. Podle tohoto zákona by žena mohla jít na potrat pouze ve třech případech: znásilnění, incest, její přímé ohrožení života. Naopak nemůže jen tak bezdůvodně, ale ani v případě poškození plodu, ani když lékaři očekávají, že krátce po porodu dítě zemře.

Tou strašnou zprávou o požáru petřínského kostelíčka jsem se najednou přenesla ve vzpomínkách "dávno dávno tomu" do dob, kdy byl Petřín krásnou a voňavou oázou pro zamilované. Poetické sedánky na lavičkách, kdy jsme se spolu dívali na nebe, já poslouchala vyprávění o hvězdách, které tam svítily.... A sem tam si nechala ulovit něžnou pusu. Jo - časy se mění... Dnes jde všechno nesmírně rychle. Dnes už ani zamilovaní neplují po Vltavě na lodičkách... Dva mladíci na téhle, dvě slečinky na druhé.... Mám pocit, jako když píšu o době před dvěma sty léty. No - řekněte...

Tak zas tu je sloupek nevzdělané šéfredaktorky... Stejně jako ty houby, tak podobně rozlišuju kytky. Respektive, jo, rozlišuju: stromy, keře, kytky darovací, aneb do vázy, kytky zvadlé, les... a konečně kytky jedlé jednou a úplně nakonec kytky jedlé pokaždé. Tímpadem vám určitě všem došlo, že já se v přírodě moc nenajím... Kam se hrabu na dobrodružnou botaničku DEERES, která pozná jakýkoliv zelený cancour, co vyleze ze země, případně nám cestou visí nad hlavou... Jo, ještě znám kytky z pouti a pak ty na hrob.

Nevím, čí to byl nápad, abych po základní škole šla na ekonomku. Kdo ale v patnácti ví, co by chtěl dělat? Já to nevěděla, přitom mne by určitě moc bavilo být zahradnice; nakonec jsem mohla být i nějaká ta zahradní architektka. I blbější než jsem já, nakonec vystudovali hnojárnu. Kupecké počty mně sice šly, tak tu byl předpoklad na nějakou tu účetní, ale kde jsem narazila, tak to byl předmět „Technika administrativy“.

S příchodem sychravého počasí, kdy se venkovní aktivity zmenšují na minimum, se s oblibou vracím k vyšívání. Protože všechny mé kamarádky už jsem obdarovala ručníky s vyšívanými iniciálami, často si dávám inzerát, kde nabízím vyšívání s vlastním motivem zákazníka. Tentokrát se mi ozval na inzerát velmi atraktivní mladík (bylo to přes facebook) s dotazem, zda tvořím i bytové dekorace. Lačná nové výzvy jsem okamžitě zareagovala, že ano.

Psal se rok 2002, v televizi na Nově bylo vyhlašování cen TÝTÝ. Petr Kotvald zrovna vystupoval se svou roztančenou písní Mumuland, když kumpáni Geňa a Suchoš Josefa Cardu vyburcovali k akci. Toho ráno při jejich natáčení totiž napadlo, že si udělá legraci a „zatančí si s Kotvaldem“. OK, večer šli na slavnostní vyhlašování cen. Přímo na akci to sice chtěl vzdát, ale když se k jejich hecování připojil i sám ředitel, který seděl hned za Cardou, tak …

Když jsem tak pátrala po nějakých milých zajímavostech, "narazila" jsem na vzpomínku na jednu šikovnou paní. Horňáckou vesničku Louka proslavila legendární lidová malérečka Anežka Kašpárková, která se dožila úctyhodných devadesáti let. »Ornamentová babička« , jak ji nazývali, proslavila vesnici po celém světě ojedinělými ručními malůvkami na tamější historické kapličce z 18. století.

NA CHLÉB NÁŠ VEZDEJŠÍ ... no, už nám ho nikdo nedá dnes ani jindy, takže si ho upečem! Já to zkoušela už mnohokrát. Některý recept byl super, jiný se mi nepovedl, další byl moc složitý.. Taky mám pekárnu. To je taková super jistota. Nasypu, zaleju, nastavim - a za čtyři hodiny už je hotovo... No, Ale tenhle Francouz mne velmi zaujal... Nemyslím tím jen, že je zrzek, protože mně se všichni rezounci děsně líbí, ale zaujal mne i tou úžasnou láskou a precizností, jak chlebíček dělá. A - má tam plno zajímavých fíglů...