Asi víte, že já knížky mám nesmírně ráda, a kupuju si je, i když ve čtečce jich mohu mít víc, než v mé obsáhlé skutečné „papírové“ knihovně doma. Teď se mi dostala do rukou jedna překrásná, kterou si schovám, až budu mít věkem jí odpovídající vnučku. Ta má současná už knížku přerostla… Kupodivu je o spisovateli, kterého bych na kamarádství s dětmi absolutně netipovala – o Franzi Kafkovi. Jmenuje se Franz Kafka a panenka cestovatelka.

První dojem, časně ráno: Nádhera! Jak je to všechno malebné… Druhý dojem, dopoledne: To zas bude bláta a svinčíku všude. Šli jsme nakoupit a do lékárny. Po cestách už opravdu jen černá břečka, přes silnici jsem psa raději přenesla, aby si nezačernil i břicho. Všude plno lidí, pár opozdilců a zapomětlivců mělo náhubek. Co je? To je už po všem?

Současná doba je těžká pro všechny, a bohužel i mě postihla ztráta zaměstnání. Jak jsem se zaradovala, když mě jedna farmaceutická firma pozvala na pracovní pohovor do administrativy. Jedná se o obdobnou pozici, kterou jsem vykonávala doteď, jen v jiném odvětví. Jako první mi samozřejmě proběhlo hlavou, co si vezmu na sebe.

Slýcháme to pořád dokola – advent by měl být časem zastavení a rozjímání. O to zastavení mi tentokrát nejde, sám sebe přistihnu i několikrát denně, že místo práce jen tak stojím a nedělám vůbec nic. Zato to rozjímání mi dlouho vrtalo hlavou. Co to vlastně je? Něco jsem si o něm přečetl a pokud jsem to dobře pochopil, je to vlastně přemýšlení o věcech, na které v každodenním shonu nenacházíme čas. Jenže – co je to vlastně za věci?

Je docela zajímavé zjištění, proč někteří lidé se stanou odpírači – roušek, dodržování covidových pravidel (tzn. ohleduplnosti k ostatním), proč chodí demonstrovat svou „nezlomnost“, proč mají tak velkou radost, když se jim povede nějak obelstít systém. Proč dokonce celou tuhle záležitost zesměšňují a prohlašují za lživou. Hodně z nich jsou naši „úžasní umělci“, kterým se zastavil penězovod.

Dobrý den, přátelé, už nevím, kde se zeptat. Snad najdu odpověď tady. Mám trvalé bydliště u přítele, já i mé děti. Ale náš vztah po dvou letech už skončil, a nemůžu si teď hned, když je teď takováhle situace, najit jiné odpovídající a hlavně levné bydlení. Tak se chci zeptat, jestli mě může i s dětma jen tak vyhodit, když tady ale máme trvalé bydliště…

Dávno, dávno tomu, měla jsem tenkrát jen svou jedinou prvorozenou, byly jí necelé dva roky, a moje maminka mi tenkrát nabídla, že s ní pojede na hory. Jely do takové prostinké horské chalupy, kterých bývalo v Krkonoších něurekom; opravená dřevěná chalupa s velkou místností a čtyřmi pokojíky. Patřila podniku mého táty a jezdilo se tam na podnikovou rekreaci.

V této nepříznivé době, která je náročná pro všechny, je nutno pečovat nejen o tělesnou schránku, ale i o tu duševní. Jistě mi dáte za pravdu, že taková dobře zvolená masáž potěší jak tělo, tak i ducha. Já, vědoma si důležitosti rčení „ve zdravém těle zdravý duch,“ jsem nechtěla ponechat nic náhodě a rozhodla se, že si dopřeji lymfatickou manuální masáž. Našla jsem si salon, kde tyto a jiné masáže provádějí a zamluvila si nejbližší termín. Na lymfatické masáži jsem ještě nikdy nebyla, takže jsem ani neměla tušení, jak to probíhá.

…ale, bohužel, po lidech. A někdy si dokonce vybere lidi, kteří si to zaslouží co nejméně. Tento víkend byl jedním z těch bláznivých. Spousta práce kolem domu a ještě větší kolem zahrady. Loučení se s podzimem a příprava všeho na zimu chce svůj čas. Do toho všeho jsme si vypůjčili štípač na dřevo ke zpracování dvou borovic, které jsme v létě skolili, ale doposud nenašli čas na rozštípaní a uskladnění polínek.

Co jste dělali v šestnácti? Thai Dai Van Nguyen se pár týdnů po svých šestnáctinách stal historicky nejmladším českým šachovým velmistrem. A překvapuje dál - za pár dnů mu bude teprve devatenáct, ale už má za sebou fůru šachových úspěchů. Studuje německou školu v Praze, umí německy, anglicky, vietnamsky a česky.

Není teď v Praze zrovna doba na courání. Sice bych mohl k courání využít třeba poloprázdnýho Karlova mostu a okolí, jenomže to se bych musel v tramvaji vydat na pospas potenciálním superpřenašečečům (jsem v superrizikový skupině starců). Taky už toho mám za život dost prochozenýho a znám to nazpaměť, taky mě to samotnýho nebaví, a taky bych si musel vzít pivo s sebou pod kabát, protože venku bych na něj vůbec nemusel narazit.

Smutné, za co všechno lze u nás získat titul. Je to především urážkou všech opravdu vzdělaných lidí. Ano, to, co tu budete číst, jsou vše nadčasová témata, která nám tady předkládá ke zkoumání “elita národa”.  Člověk by si řekl, že naše vzdělávání už nemůže níže klesnout. Může, tohle je produkt slavné Karlovy univerzity.

Když se zeptáte mužů na ženský ideál krásy, každý vám poví něco jiného. Pro někoho to může být sexy tmavovláska, 52 kilogramů, 169 centimetrů s nádherným tělem, pevnými prsy a senzačním zadečkem, pro jiného baculatá blondýnka se slovanskými rysy. Každopádně asi jen malé procento mužů by odpovědělo, že jejich ideálem je namakaná dáma, na které je vidět každý sval, úpon i šlacha.

Většina rodičů to zná... Rozzářené dětské oči, když se zeptáte, co by dítko chtělo od Ježíška a ono odpoví, že štěňátko, koťátko nebo jiné zvířátko. Já měla to štěstí, že moje máti měla Viktora, Honzova babi Filipa, křížence špice, takže Sim co rozum brala, měla psí kamarády, se kterými se mohla potěšit. Jako malá nikdy přímo psa tedy nežmuntrala.

Lidé v Severní Koreji jsou nuceni vzdát se svých psů, které úředníci následně posílají na maso do místních restaurací. Kim Čong-un zakázal vlastnictví mazlíčků jako kapitalistickou dekadenci, protože obyčejní lidé v KLDR mají chovat pouze prasata a jiná hospodářská zvířata. Přestože majitelé zvířat Kima v soukromí proklínají, proti zabavení svého pejska nemohou nic dělat. Odmítnout vyhovět úřadům totiž je vykládáno jako akt vzdoru proti vůdci.

Bylo mi něco kolem dvaceti let, v profesním i soukromém životě se mi velmi dařilo, a já, lačna nových výzev a zkušeností, jsem se rozhodla splatit dluh společnosti. Přihlásila jsem se jako dobrovolnice do pečovatelského domu pro psychicky nemocné seniory. Docházela jsem tam jednou týdně odpoledne, se seniory hrávala společenské deskové hry, a za pěkného počasí s nimi chodila na procházky do nedalekého parčíku. Věřící jsem doprovázela do kostela, případně jsem našla jinou společnou aktivitu.

Docela dost lidí je meteosenzitivních. A stále jich přibývá. Víte, co vyvolává citlivou reakci a následně i problémy? Vrozená nebo získaná dispozice, postupující choroby i věk a v poslední době také nezdravý a příliš zchoulostivělý způsob života. Vede k tomu, že organismus reaguje méně pružně na změny počasí a hůř se jim přizpůsobuje. Jo, a bohužel, někdo má tuto nezáviděníhodnou „přednost“ už vrozenou.