Já nejsem zrovna optimista, jsem flegmatik, který klidně věci, které jsou špatně, dokáže hodit za hlavu. Pokud ale stupně nahvězdičkovanosti jsou od jedné do deseti, tak v současnosti jsem někde mezi osmičkou a devítkou, protože „špatně a špatně“ se začíná nějak moc kumulovat, a to jsem psychicky hodně odolná. Jenže pokud člověk začíná chátrat psychicky, tak následují zdravotní problémy.

Dobrý den, deset let jsem vdaná, a i když nemáme společné děti, máme psa a to je ten problém. Tedy, manžel má dítě z předchozího vztahu, o které jsem se doteď starala jak o vlastní. A to mne také přimělo to tak dlouho vydržet. Velmi brzo jsem pochopila, že je to je neskutečný manipulátor a snad i psychopat. V průběhu let mě téměř zadupal do země a já už chci pryč z toho neustálého psychického týrání.

Už mě ty bombastický zprávy skutečně derou: "Babiš při očkování předběhl stařenku!" Nebo: "Vláda nezajistila dostatek očkovacích center a proto se nemůže očkování rozjet!" Je toho z řad opozice denně k slyšení a ke čtení na desítky. Připomíná mi to situaci z povídky Š plus G o jízdě tramvají, kde nějaká nastoupivší bába řve: "To je mládež, starýho člověka sednout nepustí a nepustí." Na námitku mladíka, že k sezení je kolem volnýho místa dost, oponuje: "Ale kdyby místa dost nebylo, stejně nepustí a nepustí."

Můj blog na FB si zakládá na tom, že si na nic nehraje. Jak to je, tak to je. Když jsem v p*deli, tak s plnou parádou. A já jsem velká parádnice. Jak si velectěné obecenstvo už ráčilo pošimnout. Celejch pět let už píšu o svých pádech a povstáních z popela a upřímně jsem doufala, že už se z toho bordelu nebudu muset nikdy hrabat. Jenže myslím, že dokud se člověk definitivně nevyhrabe z toho brajglu, kterej má v sobě, to smetiště, popeliště strachů, masek a obran před světem, nikdy, nikdy, nikdy to nebude dobrý.

Jen pro zajímavost - ty úplně první pochází z Thajska, Nepálu a severní Indie. Do Evropy, ke starým Řekům a Římanům, se dostaly přes Čínu. U nás se začaly konzumovat až ke konci šestnáctého století, což je dokonce písemně doložené. A protože tato nízkokalorická zelenina je bohatá na vodu, proto ji určitě doporučuju do boje s nadváhou.

Myslím v těchto dnech – v zimních, lezavých, kdy je jednou plno sněhu, příště mráz, který střídá obleva, aby to zas všechno přes noc namrzlo a zklouzatělo. Takže DOMA, ve vašem obýváku, ložnici, případně ostatních prostorách - jak tam je? Máte doma krásné teploučko, tak akorát na lehké domácí „cokoliv“? Nebo musíte být spíš tepleji oblečeni? Jak často a jak dlouho větráte?

Spousta staveb v Praze má své přezdívky, někdy nelichotivé, jindy neutrální. Nuselský most ale zůstává stranou: je zřejmě tak užitečný a tak vytížený, že se do něj raději netrefujeme. Jedinou výjimkou je přízvisko Most sebevrahů. Most Klementa Gottwalda byl slavnostně uveden do provozu v únoru 1973. A už krátce po  otevření se objevila jeho největší slabina – nízké zábradlí. Do údolí se přes něj začali houfně vrhat sebevrazi.

Je to už tak dlouho - před šedesáti lety, 31. ledna 1961 v 17:55 SEČ, na palubě lodi Mercury-Redstone 2 odstartoval do vesmíru 'předskokan' amerických astronautů. Památný let trval 16 minut a 39 sekund. Ham při něm vystoupal do výšky 235 kilometrů a strávil šest minut ve stavu beztíže. Jmenoval se Ham a byl prvním hominidem ve vesmíru. A vlastně i prvním Afroameričanem, protože se narodil v Kamerunu a žil ve Washingtonu.

Muselo se to přihodit asi tak v létě 1971, ale spíš asi ještě o rok později. Byla jsem s Karlem domluvená, že půjdeme na nějaký film do Sevastopolu, do kina vedle Prašné brány. Měla jsem na něj počkat před pasáží a chtěli jsme si před filmem ještě dojít do vedlejšího automatu Arbat na skvělý boršč. Jestli něco bytostně nesnáším, tak nedochvilné lidi a jako na just jsem žila s někým, kdo v životě nepřišel nikdy nikam včas.

Kdysi dávno jsem chodila s mládencem, který to se mnou myslel vážně (protože mě ještě dobře neznal) a pozval mě na nedělní oběd k mamince, aby mě představil. Jak jistě víte, návštěva u potenciální tchýně je v podstatě vymezování území mezi snachou a vyvdanou maminkou. Ujasňují se pozice, odhalují se slabosti či silné stránky soupeře, a také se mnohé dozvíte o svém vyvoleném, neboť prostředí, ve kterém vyrůstal, bude chtít nasimulovat i v domácnosti se svou ženou.

Mohlo by se zdát, že spojenectví redaktorka a fotograf bude výnosná kombinace. Co on vyfotí, já navíc popíšu, případně, s kým já udělám rozhovor, toho on vyblejskne. Jenže - to by nemusela existovat věčná bitva, kdo "tam toho bude mít víc" - jestli já textu, nebo on fotek... Ale nakonec jsme se vždy nějak shodli, případně nás usměrnili z redakcí časopisů. Každopádně to byla krásná doba. Byli jsme mladí, naše "oběti" jakbysmet, a i když doba nestála za moc, bylo nám fajn.

Dobrý den, jako by nestačilo, co se ve světě děje. Jsem absolutně bezradná, nikoho, s kým bych se poradila, nemám. Tak třeba mi poradíte. Jsem už deset let vdaná, je mi 35 let, manželovi 46, máme spolu dvě děti, osm a pět let, a psa. Takové normální manželství. Do minulého týdne. Bohužel jsem se koukla manželovi do telefonu a našla zprávy od naší společné kamarádky. Posílali si nahé fotky a domlouvali se na dalším setkání.

Bylo mi třiatřicet, byla jsem ošklivá, tlustá a cítila jsem se na umření. Každé ráno cestou do práce jsem byla připravena vrhnout se pod první rozjetý vlak. Jediným problémem na této skutečnosti bylo jen to, že v širokém okolí se nenašly jediné vlakové koleje. Několikrát denně mě napadaly šílené scénáře mé tragické smrti, jako například, že mě na chodníku srazí cyklista, který tam nemá co dělat a já upadnu tak nešťastně hlavou na obrubník…

Host do domu, bůh do domu. Host do domu, hůl do ruky. Nebo ještě Ryba a host třetí den smrdí? Co si o tom myslíte vy? Velice by mne zajímal váš názor a nápady na jednání s hosty. Proč se ptám? Já vím, že teď to není tak akutní, ale ... Ještě před covidem jsme měli u nás dvě návštěvy. Kamarádka a dcera, a pak jiná kamarádka, dcera a navíc jejich pes. Vždy se jednalo o týdenní pobyt. Máme naštěstí volný pokoj, takže ohledně prostoru bylo vše v pohodě.

Zářivě rudé kadeře, bílá pleť, rozsypané kouzelné pihy, modré či zelené oči. Na ulici jsou nepřehlédnutelné. Některými muži milované, některými zatracované. Nedávno jsem četla zajímavou statistiku: pokud by si muži mohli vybrat, jestli ztroskotat na pustém ostrově s blondýnkou, brunetou či rusovláskou, valná většina by si vybrala blondýnku, menší část brunetku a rusovlásku by si vybralo jen 5 % mužů. Musím přiznat, že mě ta statistika překvapila, i když čert věř statistikám, že.

Jednou takhle odpoledne se má dcera drahá prvorozená ocitla v rozpoložení, že by bylo vhodné se osamostatnit a být definitivně plně svéprávná (tzn. uklízet, jíst, přicházet – všechno tak, jak a kdy jen ona chce. Prostě nemuset respektovat žádná trapná rodinná pravidla). Vybrala si tedy v annonci několik zajímavě znějících nabídek: kde inzerovali byt na pronájem, respektive hledali někoho, kdo by jim za možnost bydlení v jejich nadpočetném bytečku vylepšil životní úroveň. Ceny a možnosti různé až hrůzné.

Má drahá! Znáš mě. Nikdy jsem nenechával nic náhodě. Myslel jsem vždy na zadní kolečka. Na naše blaho. V rozhodování jsem býval vždy o krok dopředu a často jsem i předvídal. Nesnášel jsem drby, živelnost, nedochvilnost, neověřené pravdy, spěch na poslední chvíli a tzv. žití ze dne na den. To Ty ale víš. Prožili jsme spolu velkou úsečku ze dvou století. Spoustu krásných chvil, ale - to naše usmiřování po sporadické Itálii, opětné dobývání, bylo pro mne vždy nejkrásnější...