Snoubenci a dvojice zamilovaných se vydávali v předvečer svátku do lesů. Měsíc květen se pak následně stával symbolem sexuální volnosti na počest Velké matky a Rohatého boha lesů, sexuálního zasvěcování a milostných her. V tomto období se prý uzavírala zkušební manželství na "dobu určitou" - na rok a jeden den. Pokud svazek nefungoval, partneři se po tomto období prostě rozešli...

Tak jsme vám o víkendu seděly spolu s kamarádkou, je to jediná, která je starší než já. Jinak mám všechny kámošky mladší - z nízké vypočítavosti - aby mě na stará kolena (na MOJE stará kolena)  měl kdo vozit ve vozíčku na procházky... a semlely jsme všecko možné. Ale viděla jsem a ní, že má na jazyku něco závažnějšího, že se k něčemu odhodlává. A pak to z ní vypadlo. Já jen zírala. A s jejím dovolením zde uvádím. Čtěte a připravujte se...

"Kdybych si mohla vybrat mezi tělesným a slovním týráním, vybrala bych si bití, uvedla jedna z obětí. Po něm zůstanou alespoň viditelné následky, máte důkaz a lidé vás možná politují. Slovní týrání vás může dovést na pokraj šílenství, ale nikdo vám neuvěří, protože rány nejsou vidět. Žijete v permanentní hrůze, kdy klapnou dveře a partner se vrátí domů."

Co všechno vlastně víme o domácím násilí?

V útlém věku devatenácti let jsem měla nadváhu asi dvacet kilo. Jako absolvent hotelovky jsem se nedostala na vysokou ekonomickou, protože přijímačky z matiky byly nad moje chápání. Tak zatím do tzv. nuláku a vařit v menze. To ovšem už bylo pro mojí linii příliš.... Mám maturitní fotku, kde vypadám jako svoje vlastní matka (promiň mami, ale tenkrát jsi fakt vypadala líp než já).

Z nakupování i z tábora, respektive dětské rekreace, bych měla jeden kumulovaný zážitek. Tady je, přátelé: Parta nadšenců plus maličkost můj manžel pořádají každoročně pod patronací  Sokola zimní rekreaci. Mají rok dopředu rezervovaný nejmenovaný penzion v Nové Vsi u Jablonce n.Nisou. Děti se tam každý rok těší, protože je Sokolové umějí pobavit. 

Jako malá jsem byla strašně aktivní dítě. V pondělí výtvarka, v úterý klavír, ve středu taneční a výtvarka, ve čtvrtek sbor a v pátek dramaťák. Bylo mi deset a chtěla jsem dělat nelépe všechno. Domů jsem chodila kolem čtvrté odpoledne. Učení mi šlo, takže nebylo nutné ubírat mých zájmů. I když až tak moje zájmy to nebyly. Do většiny kroužků jsem chodila proto, že tam chodily moje kamarádky.

Od ledna se díky novému zákonu nemusejí zoufalé a bezradné ženy alespoň pár dní bát svého tyrana. Už jich bylo kolem 250, těch, kteří museli na hodinu odejít. Každý případ posuzují policisté přímo na místě. Když zjistí v bytě domácí násilí, okamžitě agresora odvedou pryč. Vzít si s sebou může jen hygienické potřeby, nejvíc tisíc korun a oblečení na den.

"Přicházela jsi blíž a blíž, menší a menší. Viděl jsem tě celou. Zem otřásla se, na tvůj kříž zavěsila se tíha má. A hlavou ve hvězdách ještě, pod koleny cítilas nedočkavý svět. Menší a menší. Do vlasů zapletlo se ti vlhké listí. Nad tebou od obzoru k obzoru tvůj odložený závoj vlaje, nesmírný mléčný stín, ty dechem nyní změřitelná..." psal František Hrubín.  Ale - to byl muž... Wendy nám přiblížila pohled žen:

Venku je krásně, zelení se i těm, kterým se lení, co nevidět budou květinky, keře i stromy vábit hmyzí hladovce k lásky hrám... Za trochu žvance je promění v posly lásky. Ale - ne všechny příslušníci nádherné Flóry to myslí dobře, mnohé rostlinstvo je nesmírně nebezpečné. Ne pro včely, vosy, čmeláky a další, ale především lidem mohou přinést smrt... Například:

Pokud se v našich končinách k pečenému vepřovému masu podává zelenina, tak tradice velí uvařit špenát, dušené zelí nebo mrkev s hráškem. Nanejvýš tak ještě kapustu, ale asi ani tu už moc ne. Tak jsem usoudila, že držet se striktně tradic je nuda a zkusila nakombinovat něco trochu méně obvyklého. K pečenému vepřovému udělat bazalkovou zeleninu a červené zelí naopak uvařit s masem.

V pondělí 16.4. se v Praze v pasáži Černá Růže sešli zpěváci, herci a další přátelé, aby popřáli hodně štěstí Jarku Šimkovi a jeho novému CD „Vůle“. Šimek představil tři písně, největší ohlas měla právě ta titulní. Jako host vystoupila zatím poměrně neznámá, ale velmi dobře znějící Zuzana Nová s písní Malade. Její zpěv má velkou budoucnost.

Tohle téma se i mě tak trochu týká. Pro moji manželku byl tím probuzením okamžik, kdy její bývalý manžel vztáhl ruku i na její tříletou dceru. Ta z jeho strany pracně budovaná síť nevydržela, byla přehlušena mateřským instinktem, manželka sebrala všechny síly, které jí ještě zbývaly, navštívila lékaře a podala žádost o rozvod. I tak to pro ni mělo málem tragické důsledky - nehodlal to přejít jen tak.   

Vod tý chvíle mě tohle místo začalo dost zajímat. Pro ty, co tenhle western s Gregory Peckem, Omarem Sharifem a Telly Savalasem alias Kojakem neznají, chci jenom poznamenat, že najít i jenom desetinu toho zlata, byl bych už za vodou. A to nejen tady, za Velkou louží, ale kdekoliv. A to DEFINITIVNĚ…  

Všeobecne si moje okolí myslí, že jsem ženská tvrdá a protože jsem schopná zatlouct hrebík do zdi aniž bych musela následne volat odborníka na vystavení nové, že snad ani neexistuje problém, který bych nezvládla. Tedy o tom je presvedcena hlavne ženská cást osazenstva naší malé vesnicky. Názory té druhé poloviny jsem ješte nemela odvahu zjištovat, protože jim vlastne fušuju do remesla, a jak znám pány tvorstva, nebude jejich mínení asi moc lichotivé...

Chtěla bych v Kudlance trochu rozebrat jeho různé projevy. Konkrétně stav, kdy ženská (pochopitelně, že to může být i muž) sklouzne až do obhajoby svého trapiče – něco jako Stockholmský syndrom.  Zjistila jsem, že je hodně trpitelek, které - když jim poradíš, dáš  návod, nabídneš i poskytneš pomoc – tak se výsledně postaví na jeho stranu, začnou ho obhajovat – prostě výsledkem všeho je, že špatný je nakonec ten, kdo radí …

Milá Kudlanko a kamarádi, snad vám nebude vadit téma mého dotazu, ale u nás je to opravdu důvod pro vypsání rodinné války. Jsme úplně normální městská rodina, rodiče a dvě dospívající děti. Asi před rokem se k nám řízením osudu připojil další člen, tedy nepřipojil, on se k nám vloupal a celou domácnost si zotročil. Našlo si nás totiž štěně.

Docela zajímavý. Tak, voni tu mají stejnej zvyk, co? Mrknu hned na palubní desku, na tachometr, ale všechno je v pořádku. Dodržuju předepsaných 55 mil, i když v týhle pustině, na hranici Utahu a Arizony, je to na tak liduprázdných silnicích pro Čecha, zvyklýho jezdit aspoň 120, ale na podobných silnicích doma klidně i 140 km/h, dost na bednu, ploužit se tímhle tempem.  Ale tady bych si výrazně překračovat rychlost rozhodně nedovolil.

Jsem single. Pro ty, co tohle potřebují více rozvést, dodám, že jsem takový byl prakticky vždycky i když jsem o tom ještě nevěděl, ba ani o tom nepřemýšlel. Kromě více méně dobrovolného společného chození do školy s ostatními dětmi ze vsi, více méně nedobrovolného povinného chození alespoň občas na pionýrské schůzky se spolužáky ze třídy

Kluk měl jet do pionýrského tábora a manželka řádila jako pominutá. Prala a žehlila mu kapesníky, košile, trička. A celej týden mu s šíleným pohledem v očích na všechno vyšívala nezbytné jmenovky. Odjezd proběhl v pořádku, dopis jsme ani žádnej nečekali, známe přece svýho kluka. Znamenalo to - No problem, vo co gou? Nemohli jsme se ho dočkat, manželka už slzela steskem...

Tohle dilema, týkající se života v páru, ať formou manželství nebo „na psí knížku“, je tématem mnoha mediálních diskuzí i důvodem bezesných nocí (pokud se nějakého řešení snaží dobrat ti, kterých se to přímo týká). Roztomile to řeší jeden archaický vtip: „No“, odpovídá jedna dívka druhé, „asi jsem s ním šla z lásky, vždyť co si dnes za pětikilo koupíš…“