Před nějakým časem jsem pod tíhou zážitku napsala na FB, že jsem právě obdržela žádost o ruku a budu se teda asi vdávat. Tato zpráva strhla lavinu gratulací směrem k mému tehdejšímu partnerovi a několik kondolencí a zpráv „hele neukvapuj se, probereme to“, od skalních kamarádek, směrem ke mně.

          Dneska už všichni víme, že žádost o ruku byla tehdy to poslední, co jsem od něj měla čekat, ale tenkrát jsem to prostě musela dovysvětlit. Vydala jsem se totiž na premiéru do Brna, a zásadní chybu jsem udělala už na začátku, když jsem zvolila vlak EC Keleti. Že je to maďarský vlak mi došlo, až když jsem vkročila do vagonu, jehož podlaha byla pokryta útržky toaletního papíru a strop naopak kobercem. Teplota přesahovala 30 stupňů a puch by se byl býval dal krájet.

Až do Pardubic jsem byla statečná. V Pardubicích si ke mně přisedl lesní muž a bylo po ptákách. Přišel, a s ním i jeho smrad, kterého si asi byl vědom a tak začal z orvaného batůžku vyndavat jedno tričko po druhém, důkladně je očichával a mumlal si: “ Smrdí.. nesmrdí… smrdí… nesmrdí…“ Když našel tričko, které dle jeho subjektivního názoru nepáchlo, odešel si ho převléknout na záchod. Ustrojen k námluvám se vrátil, rozhodil nohy do polohy „hele, jakýho ho mám“, otevřel pivo a jal se na mě zírat. Během cca 30 minut zírání došel patrně k názoru, že by „to“ jako šlo, vyndal noviny a na jejich okraj začal psát. Ještě chvíli jsem směla žít v blahé naději, že si třeba píše nákupní seznam do Lidlu. Pak mi ty noviny bohužel podal a já četla tuto zprávu: „Natočil jsem vlastní CD v Trutnově. Krátký nezávazný rozhovor s tebou. Dnes. Kdekoli, kdykoli. Tvoje telefonní číslo:“

Cítila jsem, jak mi po zádech začíná stékat studený pot. „No jestli to takhle půjde dál, tak budem za chvíli smrdět oba stejně, kámo“, pomyslela jsem si a vrátila mu noviny s mírným úsměvem a rozhodným, nonverbálním NE. NEpochopil. Zíral. Já se potila. Vytáhl telefon a chvíli na něm něco kutil. Pak mi strčil před obličej displej s předpřipravenou kolonkou na telefonní číslo. Teplota ve vagonu kulminovala, vzduchu ubývalo.

V tu chvíli na mě naštěstí začal ze špatně těsnícího okénka crčet proud vody. Zatímco jsem se snažila záclonkou vytvořit těsnění, aby se ze mě nestala Miss mokrá košile, lesní muž zas něco smolil na mobilu. Panebože, ať už jsme v Brně“, modlila jsem se. Asi deset minut před koncem cesty se muž odhodlal k ráznému kroku. S odhodlaným výrazem mi podal telefon se zprávou: „Velmi jste mě zaujala. Jste jako dotek múzy. Chci s vámi strávit zbytek života. Rozpaky jsou v tomto případě zcela na místě“.

Nevím, jestli na jeho místě po něm zbyly rozpaky, ale po mně to byla zcela jistě loužička...

A teď si říkám, jestli jsem neudělala chybu. Byl si tak jistej. Vyjádřil se pregnantně po hodinové známosti, aniž by věděl, že neumím vařit, jsem náladová a líná jako veš. No, a to je celé.

Přiznám se, že mě časem tenhle zážitek donutil hluboce popřemýšlet o mém tehdejším vztahu. Opravdu důkladně. Takže teď už zas přijímám nabídky k sňatku...

Nočník neohrožené ženy

Komentáře (1)

Zobrazit/Skrýt komentáře ... : *deeres* Kam na to chodí? Autorka je úžasná. květen 17, 2018 08:58

Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.

Powered by Azrul's Jom Comment