Jsem na sladké. Moc ... Je to vlastně životní pech, protože být štíhlá s touhle vrozenou vadou, je o život. Jo, v dětství jsem byla chmelová tyčka, dlouho mne maminka navlíkala do všeho možného, jen aby nebyly vidět moje koncentráčnické údy. Velmi rychle jsem (asi ve dvanácti) vyrostla, během prázdnin úplně ze všeho, a pak nabrat nějaké to kilo bylo nemožné. Jedla jsem sice jak dřevorubec, ale nic z toho na mně nezůstalo.

Úsloví "samá ruka, samá noha" se na mne nehodilo, protože já byla kostřička jen lehce potažená kůži. Během jedněch prázdnin jsem se vytáhla o dvanáct centimetrů. Maminka říkala, že kdyby si přede mne sedla, že mohla pozorovat, jak rostu...

Jo, a v  tanečních to byl průšvih. Pod krkem se mi vzdouvaly jen volány na šatech. Dodnes nezapomenu na ubrečené chvíle,  kdy na mne kluci-neřádi pokřikovali "ždib, ždib, rovná jako stěna!" Všechny holky hrdě vystrkovaly svoje přednosti, a já se mohla chlubit jen kanýry. I ty zadnosti mi chyběly. Požadované ale se nakonec dostavilo, a znovu, tentokrát během jedné zimy, se ze mne stala puberťačka.

Sice dlouhá jak týden bez peněz, na vzhled anorekticky štíhlá, ale přeci jen už se dalo poznat, že patřím mezi ženské.

 Mj. s tou anorexií: na rozdíl od těch, které se bojí jídla, tak já nejedla, já se přímo cpala. Takže vzhledem anorektička, podle jídla bulimička, ale chraň pámbu, abych ze sebe miligram (jako ty bulimičky) vydala! Já totiž měla neuvěřitelné spalování.

Ale dnes si říkám, že to bylo nejspíš pohybem. Co všechno jsem stíhala... chodit do baletu, na step, do sokola, na dlouhé tůry, závodit za školu ve všech možných sportovních akcích (líbily se mi branné závody, protože se tam i střílelo ze vzduchovky),  na lyže jsem jezdila každý víkend celou zimu, taky jsem zkoušela na lyžích i skákat.

Sice jen na malém můstku, ale docela mi to šlo. (Na to mi zůstala památka - odražená jedna zadní půlka a vyšinutý bederní obratel.)

Byly to super časy.

A současně i léta přímo zhůvěřilého vánočního pečení. Pod patnáct druhů jsme s maminkou nikdy nešly - a nikdy, opravdu nikdy nebyl problém, kdo to sní... To byla stále ještě doba štíhlosti, kdy pro mne nebyl problém sníst za Vánoce několik kilo cukroví.

Jo, taková jsem byla já, matinko...

Ještě když byly moje děti malé, tak jsem taky pekla a pekla. Vzpomínám letmo na jednu rozmarně podrazáckou příhodu. Upečené cukroví jsem skladovala ve velké škatuli na lodžii, kde v krabicích od bot byly jednotlivé druhy. Jednou za mnou do pokoje přišla Lenka: "Mamí, pojď se podívat!", šeptala s vykulenýma očkama, "táta je na balkoně a baští tam cukroví". 

Já jsem byla vždy tak trochu zmetek; takže se mi jen zablesklo v očích a halasně jsem vešla do obýváku, kde byly pootevřené dveře na lodžii: "Ajéje, děti, kdopak z vás zase nechal otevřeno?", a dveře jsem přirazila.

Milý manžel, který se předtím po čtyřech proplížil pod okny podél celého bytu ke krabicím, byl v tom prosincovém mrazu jen "podoma", tedy jen v trenkách a tričku. A ještě jsem zavolala: "Robí, my jdeme s Lenkou do prádelny, hezky si tu zatím hraj!" a jen tak proforma jsem bouchla vchodovými dveřmi... V předsíni jsme se ale s Lendulkou hihňaly do dlaní, co asi tátovi víří hlavou...

Chudák, věděl, že malej chlapeček na kliku od lodžiových dveří nedosáhne, takže mu bylo jistě dost ouvej. Vydržela jsem to  pár minut, opravdu jen chvilku - nechtěla jsem totiž riskovat, že nastydne a budu mít doma chlapa s rýmičkou.