Amerika si hraje svou každoroční hru - škatule, škatule, hejbejte se - všichni poctivě jedou či letí (tam se pěšky moc nechodí, pouze vystupuje z auta či letadla), aby zvládli potěšit své blízké či známé. Však to znáte z většiny seriálů či filmů: udatný rozvedený detektiv se ranním rozjímáním svěřuje nad zastaralým včerejším kafem své sexy spolupracovnici:
"Ano, letos se musím zajet podívat na otce, je to už devět let, co jsem ho, chudáka, odvezl (i s Alzheimerem) do domova. Vděčím mu za tolik..." A zamáčkne slzu. Sexy spolupracovnice se zahledí do dáli, zavzpomíná na toho svého (otce, manžela, milence) a jen s povzdechem odtuší: "Já také, já také..." A pak se odebere do prázdného bytu - kde na ni čeká její velký milovaný TURKEY.... . . Ale co by to bylo za sešlost, kdyby se lidé trošku nepobavili? Není nad takové nevinné soutěžení - co třebas to následující, které se rovněž každoročně vypisuje? "SEŽER SVÉHO KROCANA - KDO DŘÍV, KDO VÍC!" . . . . (doufejme, že nebudeme - jako téměř ve všem - následovat výše uvedených příkladů...) . .
|