Už odmalička jsem se těšila na dobu, až budu mít své vlastní miminko. Vozila jsem s kamarádkou v kočárku panenku vlasatici - takzvanou chodičku, protože při zakoupení chodila, od čehož jsem jí v cukuletu dopomohla a ten chodící strojek, co ji měl posunovat při vykročení vždy druhou nohu vpřed, jsem ještě ten den strhla.

     Od té doby chodila jen pomyslně, a záviděla jsem přitom sousedovic Alence její „skutečné miminko" i s dírkou v pusince, do které se dal vložit modrý dudlík. Miminko se jmenovalo Petřík a za zelené lízátko mi ho Alenka půjčovala třeba i na celé dvě hodiny denně. Obě dvě jsme strašně dlouho toužily mít svoje miminka, nejlépe dvojčátka, chlapečka a holčičku. Nádherná představa jednoho modrého a jednoho růžového miminka ve velkém kočáře se mě držela asi do mých šestnácti let, než se mé sestře narodil Pavlík, divoch na druhou a já si v tu správnou dobu uvědomila, že ke štěstí napoprvé jedno dítě bohatě stačí.

     Že jsem těhotná, jsem věděla dřív, než mi to potvrdila moje gynekoložka na středisku. Příznaky jsem vykazovala všechny, dokonce i nějaké navíc. Trpěla jsem žaludeční nevolností, začala jsem přibírat na váze a ňadra mi pučela na všechny strany a nejvíc kupředu, zpátky ni krok - hlavně z podprsenky ven - takovým způsobem, že můj přítel dobrovolně šel a vnutil mi novou o číslo větší podprsenku za hříšné peníze, aby mě ochránil před žhavými zraky všech kolemjdoucích mužů.

     Moje lékařka však vůbec nechtěla věřit všem těmto vnějším příznakům, podle jejích vyšetření jsem do těhotenství měla asi tak daleko jak stará Kudláková do Miss World 2007. Nevolnosti přičítala bujarým večírkům, nezdravé a nepravidelné stravě a přemíře alkoholu, a hlavně duševnímu rozpoložení mému a mých deváťáků. Pravila, že za šest týdnů se to jistojistě zlepší, protože začnou letní prázdniny. Vysvětlila mi, že ranní nevolnosti se objevují zhruba od 4. do 12. týdne a já podle všeho je mám nejméně půl roku a že by to viděla spíš k internistovi s podezřením na žaludeční neurózu, potažmo i vředy. Zvyšování hmotnosti komentovala nadměrnou konzumací čokolády (je dobrá na nervy) a nedostatku pohybu. O tom, že učím matematiku a tělesnou výchovu, jsem taktně pomlčela.

     Když mě asi popáté ujistila, že opravdu nejsem těhotná a proto že nemám vysazovat antikoncepci („kterou přece berete bez vynechání už od loňského září, ne, slečno Sovová?"), obdařila mě tak pronikavým pohledem, že jsem se neodvážila ani pípnout, protože jistě viděla na dně mé černé duše, kolik pilulek jsem zdařile zapomněla za tu dobu užít ve stejnou dobu a vzpomněla jsem si na to až na druhý den ráno). „Nebojte se, hormonální antikoncepce patří k nejspolehlivějším metodám plánování rodičovství," ujistila mě na závěr, načež jsem nesměle pípla, že ale já dítě chci už od mých deseti let.

     „Když budete chtít otěhotnět, tak musíte antikoncepci vysadit," zavrčela nesouhlasně a zakroutila hlavou. „Ve svém věku už byste mohla mít jasno, co vlastně chcete." Vstala jsem. Sevřela mi ruku: „Na shledanou, slečno Sovová. A buďte klidná, jste naprosto v pořádku a zatím skutečně nejste těhotná." Nechtěla nikdy ani slyšet o konspirační teorii „O zastydlém těhotenství" (když může být zastydlá puberta) ani o zpomaleném průběhu prvního trimestru na dobu půl roku a předepsala mi novou várku antikoncepce. Potom mě ruku v ruce raději vyprovodila do čekárny, abych se náhodou znovu nevnutila na vyšetřovací lehátko.