|
 Mám dceru a jak už to tak některé maminky mívají, mysím si o ní, že je skvělá, chytrá, krásná, navíc domů nosí samé jedničky a sama od sebe si dělá domácí úkoly a chystá věci. Ve skrytu duše doufám, že jí to vydrží no....aspoň tak do třetí třídy, teď je v první. Svou paní učitelku miluje, spolužáci jsou hodní, jen někteří kluci lítají po chodbách a to se přeci nedělá.
Když jsem se první školní den snažila prodrat naprosto nekontrolovatelným davem přisprostlých výrostků a zmalovaných puberťaček, témeř jsem zpanikařila, jak se mojí holčičce povede v takové džungli, jestlipak se dokáže ubránit, co když jí někdo za rohem nabídne něco nekalého, nebo nedej bože se stane obětí šikany. Ano, i takovýma myšlenkama se zaobírá mozek matky prvňáka. Docela mě překvapila: hned druhý den vystála statečně fronu v bufetu na lízátka - koupila sobě a asi pěti spolužačkám - peníze prostě jsou a maminka nebo tatínek je někde mají. Ale jak jsem se posléze přesvědčila, není úplně blbá, protože na druhý den svého asi stejně přitroublého spolužáka pumpla o pár drobných z kapesného - koupil jí ochucené mlíko. Dcerka si zvykla docela rychle - horší je to s rodičema. Škola nás - rodinu žijící v mírném neřádu - nutí k disciplíně, pravidelnosti a všem dalším, pro nás tolik neobvyklým věcem. Naštěstí má moje dcera s náma svatou trpělivost. Denně mi připomíná, že bych jí měla podepsat žákovskou nebo domácí úkol. Když odcházím do práce, ptá se mě, jestli má nachystanou svačinu a ostrouhané pastelky. Nedávno jsem byla nucena v šest ráno stříhat písmenka, protože si den před tím přinesla v deníčku razítko - DNES NEMÁM - s ručně dopsaným dovětkem - vystřižené písmenko P. Ten vyčítavý pohled mě mrzel. I když jsme se na její první den celá rodina tešili a taky jsme ji tam v hojném počtu doprovodili (Hujerovi by měli radost), tak nás ten nápor toho "co se musí a má a je potřeba" celkem překvapil. Všude se mluví a píše, jak je pro prvňáčka težké si zvyknout na školu - ale co chudáci rodiče? Paula
|
