|
 V minulém vzpomínání jsem vám slíbila povědět o tom, jak se vlastně stalo, že k naší rodině neodmyslitelně patří jedna krkonošská chaloupka na strmé stráni. Tenhle trochu zamotaný příběh začal už v roce 1934. V tomto roce totiž tatínkův strýček koupil malou chaloupku na „naší" stráni.
Koupil ji od jedné staré Němky, která tam hospodařila sama, opuštěná, a vysoké hory ji už zmáhaly. Odešla proto kamsi do Německa. I v Krkonoších byl znát vliv tehdejší politické situace, a tak jí někteří starousedlíci trochu zazlívali, že prodala chalupu Čechům. Ale tak či tak, díky tomu naše rodina v milovaných Krkonoších zapustila kořeny. Ke strýčkovi do chaloupky, které se podle trochu netypické barvy říkalo „modrá", jezdili i další příbuzní. Byl mezi nimi i tatínek, který už coby malý chlapec zdolával kopce a šlapal vzhůru strání spolu se svým bratrem a rodiči a získával tak své první "horalské zkušenosti". Pak přišel rok 1938 a s ním nejdříve mobilizace, poté mnichovská dohoda a následně zábor pohraničí. Tatínek, ač v té době ani ne čtyřletý, má na tuto dobu v Krkonoších živé vzpomínky: Jak jeho maminka v chalupě pekla českým vojákům vdolky a oni jí nosili houby... A jak asi trochu nerozumně zůstala v chalupě, jak jen to šlo. - Tedy - alespoň se domnívala, že zůstala tak dlouho, jak jen to šlo. Jednoho rána se probudili a zjistili, že už nejsou v Československu. Najednou byli v Říši a byl tu problém - jak se bez dokladů dostat domů? Čekala je pěší cesta až k novým hranicím a tam celníci... Čeští celníci - naštěstí. A tak chlapeček-tatínek dostal pokyn, ať se třese, že je mu zima a celníkům se zželelo malého chlapce, nechali se obměkčit a přes hranice tuhle svéráznou dvojici pustili. Tím ale na dlouhých šest let dali Krkonoším sbohem... . 
Z tatínka se stal školák a hned v časných poválečných dnech, v červnu roku 1945, se s rodiči a strýčkem vypravili znovu do hor. Svoji milou modrou chaloupku však našli v dezolátním stavu. V průběhu války do ní nastěhovali jakési vybombardované Berlíňany a ti se k ní chovali více než macešsky. Ztopili trámy z půdy, a vůbec kde co. Na naší stráni však byla volná jiná chalupa - po jakémsi továrníkovi z Jablonce nad Nisou. Byla to chalupa nová, jako jedna z prvních v Krkonoších vůbec stavěná vyloženě pro rekreační účely. Byla krásná a obrovská. Tatínkově rodině se nakonec podařilo tuhle chalupu získat do tzv. národní správy. Ale ani z téhle chalupy se však netěšili dlouho. Přišla měnová reforma, odsun Němců a následně rok 1948. V té době, po odsunu, už byla v národní správě zabrána většina chalup. Peníze, které byly po měnové reformě vázané a daly se uvolnit jen k některým účelům, mohly být uvolněny právě na odkup takovýchto chalup do vlastnictví. I tatínkův strýček a rodiče předpokládali, že hned, jak to půjde, chalupu odkoupí, ale po roce 1948 se zalíbila jakési státní instituci a místo plánovaného odkupu naší rodině zbyly jen oči pro pláč. Tatínkova maminka, moje babička, kterou jsem neměla příležitost nikdy poznat, ale byla žena velmi činorodá, a tak se jí podařilo v blízkosti této velké chalupy přece jen ještě zajistit poslední volnou chaloupku. V té době byla v záboru lesní správy, která ale postupně ještě některé z nich uvolňovala, a tak konečně - v roce 1949 - naše rodina v Krkonoších už definitivně zakotvila. Ovšem, nepřejte si vidět, jak to v ní vypadalo, v jakém byla stavu... Valerie .
|
