Šla jsem včera z nákupu, na zádech báglík, v každé ruce tašku. Protože jsem šla od metra cestičkou mezi stromy lemovanou lavičkami, neodolala jsem a na jednu se rozsypala. Sedím si sedím, pozoruju cvrkot a - ejhle: blížila se ke mně jedna zamilovaná dvojice. Jestli jim bylo dohromady přes padesát... Obírali se vzájemně jak doma po půlnoci, nekoukali vpravo, vlevo.
![](http://obrazky.kudlanka.cz/hera3.jpg)
I když - v tom je právě ten zakopanej pes a důvod, proč vám to tu píšu: z druhé strany, tedy ze směru proti nim, si to nesla přímo sošná dívčina. Nu, dívčina... Té mohlo být víc, typuju tak pětatřicet nejméně. Měla dlouhé černé šaty, květované nějakými tmavými vzory. Neměla je fest, ale tak akorát. A měla výstřih. Pánové a dámy, to byl výstřih hodný Bohyně kojnosti. Dost možná šestky, i když já se v tom zas tak nevyznám. Ale nic smutného, k zemi padajícího! Kupodivu docela štíhlý pas a úměrně tvarované boky. Prostě taková ta ženská, co stojí kamenná u některých domů vedle vrat. Říká se jim divně znějícím slovem „karyatida", ale tahle vůbec nebyla kamenná. Kdežto pánové, co šli kolem, buď zkameněli v úžasu, nebo ztráceli balanc... A to se právě stalo onomu zaláskovanému mládenci, který do té doby oňuchňával tu svou: jak si to tak tahle ženička nesla kolem něj, zastřela mu zrak, mysl a bůhví co ještě s ním provedla, protože zmámeně přestal ve svém konání, hlavou točil, nohy neovládal, zakopnul, a zakopnul tak nešťastně, že složil k jejím nohám nejen sebe, ale i tu svou. Jéje, to jste měli být u toho... Ta mu dávala.... A tamta? Ta se nesla na pohledech kolemjdoucích svým směrem, nezúčastněně, jen s takovým příjemným pohledem Mony Lisy. Asi už byla zvyklá... d@niela
|