Volala mi jedna paní. Dokonce se představila a protože volala mobilem na mobil, mám i její číslo. A hned, že slyšela, jak jsem chytrá a schopná, že má něco pro mě úžasného, že to musím slyšet... Jela a jela, přesně tak, jak říkávala moje babička milovaná, jako šlejfírna.
O nadnárodních společnostech, o tom, jak je nutno, abych se zapojila, jak „TO" musím prostě slyšet - ale - stále nic konkrétního. Chvíli jsem ji nechala o tom „ničem" povídat a pak jsem se začala vyptávat - za jaký podnik, za jakou instituci to vlastně hovoří? „No přeci za všechny, to je celosvětová úžasná záležitost, to je přes internet, a uvidíte, to je dokonalá dělba zisků.." A zase nic, jen nesrozumitelně mlela a mlela. Tak jsem rozpoutala svou vlastní hru: „Jé, vy si chcete asi dát na Kudlanku reklamní banner, žejo?" No, to jsem se trefila, protože o tom, o čem mluvím já, zase neměla ponětí ona. Tak jsem se nevinně rozpovídala o tom, že mám internetový časopis a že asi ona chce, abych té úžasné nadnárodní instituci dělala reklamu. „No, tak trochu jo, ale ..." „Fajn, tak se dohodneme na ceně a jak často a kde si to představujete..." To už pochopila a začala mě přesvědčovat, že ona mi rozhodně - ani ta společnost nic platit nechtějí, spíš naopak. Ale napřed musím vyslechnout dvouhodinovou přednášku, nejlépe u mě doma, kam ještě přiženu co nejvíce svých známých, kde pak následně zajásám nad dotyčnou možností a všichni zaplatíme poměrně vysoký vstupní poplatek... A budeme - stejně jako ona, lapat další trouby a trubky... Pak už mě to přestalo bavit (a taky mi bylo líto, že tenhle nevýnosný obchodní rozhovor má asi ve vlastní režii) a vyrazila jsem natvrdo: „Vážená paní, buď přestanete mluvit tak totálně neurčitě, řeknete mi PŘESNĚ oč se jedná - můžete mi dát i internetové stránky té společnosti - nebo to skončíme." „Nic vám dávat nebudu, to žádné stránky nemá, prostě se domluvíme a já k vám přijdu na přednášku, vy zařídíte ještě další lidi a tam se všechno dozvíte, to není tak jednoduché, jak si to představujete!" Protože to paní odmítala vzdát, řekla jsem, že vzhledem k tomu, že mám jak její jméno, tak číslo jejího telefonu, pokud mi už nedá pokoj, předám obé policii. Jo, tak to ji konečně přesvědčilo, že nejsem ta pravá... Panebože, to je to s námi tak zoufalé, že někteří lidé se rozhodli živit podobným způsobem? V podstatě podvodným lákáním posledních drobáků z jiných nešťastníků? d@niela P.S. Jen by mne zajímalo, kdo jí dal mé číslo... Grrrr
|