Ale dnes v noci není zataženo jako včera, kdy jsme se probudili a dvě ze šesti okýnek, která lemují západní a jižní stěnu světničky, byla zasypána sněhem tak, že jimi vůbec nebylo vidět. Dnešní noc je jasná, stříbřitá, měsíční, včerejší nadílka se blyští jako drahokamy. My holky ale už musíme spát, ráno zas vyrážíme na lyže, tak ať máme dost sil...
![](http://obrazky.kudlanka.cz/roubenL.jpg)
A jiný obrázek: Léto, ale ledové, studené, jaké umí být jen na horách, s mlhami, neutuchajícím mrholením, jen občas prostřídaným deštěm, léto, ve kterém teploty přes den nepřesahující desítku. V tomhle naprosto neuvěřitelném počasí však rostou kvanta hub. Nosíme jich z lesa koše a koše. Do noci se čistí, krájí, zavařuje, většina té práce sice zůstává na rodičích, ale my se sestrou máme stejně pocit, že jsme ohromně pomohly...
A další obrázek - také letní, ale tentokrát letně letní, se žhavým horkem, sluncem, malinami. Je mi asi deset a nesu pyšně ukázat moji holčičí náruč vlastnoručně nařezaných polínek! Dodnes si pamatuju tu pýchu...
Z přibližně téže doby: Je konečně potřeba udělat něco s tou půdou... (Je neuvěřitelné, ale stále je z části plná starého sena a z části věcí ještě od Němců. Od války, od odsunu, se k téhle polovině půdy ještě nikdo nedostal, a to se píše něco málo přes rok 1980.)
Tohle vyklízení půdy bylo neuvěřitelně dobrodružné. Zastrčený stolek se šuplíčkem a v něm stará fotografie - asi někdo z původních obyvatel. Starý diář s několika poznámkami. Modlitební knížka - nejspíš - je to psané švabachem a neumíme ho číst. Z vyklízení si pamatuju hlavně tohle, mí rodiče asi spíš obrovská kvanta prachu, smetí, špíny, co lítalo ze čtyřicet let starého sena; tu dřinu, než se všechno vyházelo, zlikvidovalo a na půdě se tak udělalo místo pro složení dříví na novou podlahu ve světnici.
Mimochodem - sehnat v osmdesátých letech dříví na podlahu? Jak jsme byli tenkrát naivní - nová podlaha je už kapitalistická.
![](http://obrazky.kudlanka.cz/rokytnice.jpg)
Stále není příliš rozumět tomu, o čem bude řeč? Omlouvám se, je to moje srdeční záležitost, snad mi odpustíte trochu toho předešlého sentimentu.
Řeč bude o naší chaloupce...
O dřevěné roubence, jejíž nejmohutnější trámy coby semenáčky pravděpodobně pamatují ještě husity. O chaloupce, kde se rodily, vyrůstaly a žily celé generace horalů, lidí skromných, pracovitých, dříčů, kteří z kamenité horské půdy tvrdě vybojovali každičký dar, který uměla dát. O chaloupce v srdci Krkonoš, kam moje rodina jezdí už dlouhé desítky let.
O chaloupce s kachlovými kamny, pendlovkami, co stále ještě jdou, s vrzajícími trámy, se zápražím, na které si chtě nechtě musíte stoupnout, rozhlédnout se nejdříve po svém - až támhle k tomu kopečku, támhle k tomu stromu, támhle k té cestě je to naše a že ta louka už zase potřebuje posekat. Druhý pohled pak směřuje do kraje. Jednotlivé hřebeny se vlní hluboko pod vámi, za tmy svítí stovkami světýlek z městeček a vesnic, které se na nich krčí. To panorama je prostě neopakovatelné. Tohle všechno a ještě mnohem víc má svoje kouzlo, kterému nejde nepodlehnout.
Chaloupka umí čarovat. Nevěříte? Očarovala i mojí dcerku. Je právě v témže věku, kdy si já nesla svá první nařezaná polínka. Víte, kam chtěla na prázdniny? K moři? Na pláž? Ale kdepak - na chalupu! A maminko, že budeme řezat dříví? Už alespoň trochu rozumíte, o čem že to tu celou dobu mluvím?
Zkusím vám občas něco o naší čarovné chaloupce povyprávět. Ale to zas až příště...
Valerie
pokračování zde