Venčící procházky, na které mě krysařík bere s sebou, mají pevně stanovené trasy. Tytam jsou doby ideálů, kdy jsem věřil, že budeme objevovat nová zákoutí, nové cesty, nové možnosti. Na nic takového krysařík není zvědavej. On má své prověřené (pročůrané) trasy a k čertu s novotami. Jedna z tras vede kolem ozdobné brány ukončující teritorium německého vlčáka dosti hlučné povahy. A řekněme si to otevřeně - toto místo nemá krysařík rád. Procházíme-li kolem, vždy spěchá. A vlčák? Ten se snaží o jediné - probourat bránu.

Není to tak dávno, kdy jsme opět procházeli kolem brány a vlčák... nikde. Krysařík byl chvíli zaskočen neznámou situací. Několik vteřin bránu pozoroval a pak sebral všechnu odvahu malého psího srdce a vydal se situaci prozkoumat. Šel opatrně, co noha nohu mine. Pomalu došel až k bráně. Nic se nedělo. Tak tedy standardní postup: očuchat, cvrknout, očuchat, cvrknout... A pak se to stalo. Vlčák náhle stál těsně za bránou. Ten okamžik, kdy se k ní dostal, mi nějak unikl. Viděli jste někdy dřevěného krysaříka? Stojí a čučí. Vlčák se nadechl a jednou štěkl. To krysaříka oživilo a odpálilo o dva metry zpět.

Poučení č. 1:   Klidně buď odvážný, ale měj kam utéct.

Dnes jsme šli opět kolem "vlčákova". Brána zela dokořán. Poučený krysařík, kterého jsem měl na vodítku (jinak by zdrhnul) mě vláčel na druhý chodník.

Jdouce za ním, zahlédl jsem vlčáka... jak se řítí na nás.

Teď už vím, že je-li potřeba, umí krysařík s velmi malým rozběhem skočit na velkou vzdálenost přímo do náruče. Vlčák mezi tím prosvištěl otevřenou bránou a já se v rychlosti zamyslel nad místem, do kterého se mi zakousne nejdřív.

Stalo se ovšem něco neočekávaného. Vlčák si náhle uvědomil, že je za bránou, svým celoživotní, limitem a omezením a... celoživotní jistotou.

Skoro na místě se zarazil (na sněhu je to umělecký kousek), zmateně se ohlédl, pak na nás dvakrát nesměle štěkl a vrátil se za linii brány.

Teprve tam se na nás rozštěkal. Pomalu jsme, já i v bundě zavrtaný krysařík, odkráčeli pryč.

Poučení č. 2:   Ty, co tak odvážně štěkají, prověří až svět za bránou.

JON KIXX 

P.S. P.S. P.S. 

Nechala jsem tu vaše komentáře... cca třináct let staré :- )))

Komentáře (16)

Zobrazit/Skrýt komentáře To je vyborny!!! : moira2 Po ranu jsem se opravdu od srdce zasmala!. Tesim se na pokracovani. listopad 10, 2011 08:02 ... : katka * hezký... pouze - vlčák si brání SVOJE území. Za branou už není jeho... listopad 10, 2011 08:14 ... : deeres Kdysi jsme měli jezevčíka, drsňáka a povaze svého plemena nezůstal nic dlužen. Drze řval na všechny klučičí konkurenty, bez ohledu na jejich velikost. Ale jak by mělo dojít na lámání chleba, hup a byl schovaný v košíku pod kočárkem a dělal, že on to nebyl. Kolem protivníka projel v košíku na čtyřech kolech s odvrácenou hlavou, protože když toho velkého zlého psa nevidí, tak tam přece není. Byl to hajzlík neskutečně tvrdohlavý a každé ráno jsme s ním sváděli boje, aby se nemohl válet v ložnici v posteli, ale čekal na nás ve svém pelíšku, až přijdeme z práce.Jak viděl, že se chystáme k odchodu, honem se někde v bytě zašil. My teda jako zabouchneme dveře, že už jsme pryč a v tom slyšíme buch, buch,buch, to Filip se prozradil radostným vrtěním ocáskem v plechovém sprchovém koutě nad tím, jak nás zase přelstil. Nepřelstil, my přelstili jeho, byl odchycen a ten den mu bylo válení v peří odepřeno. listopad 10, 2011 10:19 paráda : anina ty hafíci jsou úžasní. Kdysi se náš Voříšek taky projevil - na procházce ulicí, kde snad v každé vilce byl pes, za burácivého štěkotu prošel v klidu celou ulicí a tomu poslednímu štěkajícímu psovi dal za vyučenou. Byl si jistý, že se mu ty tesáky vykukující mezi plaňkama na čurdu nedostanou, a tak mu počůral čumák listopad 10, 2011 11:08 deeres : mamča Kamarád měl vzorně vychovaného zlatého retrívra. NIKDY ! by nevlezl do postele. (Aspoň za přítomnosti páníčka). Ovšem při návratu domů nemohl "páníček" přehlédnout výmluvný ještě teplý důlek na své ustlané válendě. Ale nikdy ho za to netrestal a hráli spolu s hafanem takovou hru, že mu to jako baští. listopad 10, 2011 11:26 ... : deeres Jezevčíci jsou hodně svérázní.Já měla kdysi kolegyni a kámošku z vesnice,která byla dlouhá jak Lovosice. Ona bydlela na jedné straně a na opačném konci byla sámoška. Vlastnila lstivého a zdrhacího jezevčíka,každou chvíli se podhrabal někde pod plotem a pak se bavil tím, že chodil dráždit cizí psy. Já tehdy byla u ní na návštěvě a šla jsem do sámošky nakoupit. Vylezu s nákupem a Azor sedí a somruje před vchodem. Tak jsem mu vynadala a s řevem jsem ho hnala domů,on občas po mně loupl zlým okem, jestli by mohl utéct, ale já ho šmejda nenechala a on si přece jenom netroufl. Dohnala jsem ho až k jejich brance, kouknu za plot a Azor vzorně sedí na zahradě. Já ukradla úplně cizího psa, shodou okolností jeho bráchu, který vypadal úplně stejně. listopad 10, 2011 13:19 deeres : mamča Budíš v těch chlupatcích asi respekt. listopad 10, 2011 13:22 mamčo, : deeres člověk je psům nadřazený a vůdce smečky a pokud ten pes není zkažený, tak poslechne. I když já asi opravdu na ně umím zařvat. Já takhle jednou byla s pejsany v Čimickém háji a tam byl nějaký zoufalec s voňavou fenkou, už zrovna nehárala, ale přesto se na ní přilepil velký knírač a ten pejskař se ho nedokázal zbavit. A já mu říkám: "Musíte na něj pořádně zařvat a ne pejsánku běž pryč od mé berušky." A on pořád na knírače něco kníkal a berušku táhnul pryč. A tak jsem na knírače zařvala já, ten raději vzal nohy na ramena a běžel do dáli za svým volajícím páníčkem. A ten chlap se na mne naprosto konsternovaně zadíval a pravil: "Až takhle?" listopad 10, 2011 13:32 danielka : -doktor- Bezva i po obědě,je to pohoda.Svého času jsme měli zrzavého zakrslého jezevčíka-holku Betinku a zároveň i kocourka koťátko Fouska,zírali jsme jak k sobě přilnuli.Fousek se choval jako Betinka,nerozlučně,kamarádi na život a na smrt,pouze jsme čekali kdy Fousek začne štěkat.Jedli společně,odpočívali společně i spali spolu.Přátelství zrvalo i když z nich už bylá dospělá zvířata.my,lidé bychom mohli závidět. listopad 10, 2011 13:42 deeres : mamča Ono je to nejen o řvaní, ale i o autoritě. Moje sestra měla (svého prvního) psa, gaučovou rasu Lhassa Apso. Když jim ho chovatelka jako štěně předávala, upozorňovala je na to, že tahle rasa je obtížně vychovatelná. Celá rodina se tomu smáli, a že prý to nevadí, nechtějí mít nějakého cvičeného blbce. Pak následovalo 15 let psího teroru, kdy u nich v rodině nebyl žádný "vůdce smečky" a pes nesměl zůstat ani minutu sám doma. Štěkal, vyl (k velké nelibosti sousedů) a ničil všechno v dosahu, kousal při každodenním česání, apod. Sestra kvůli psovi pracovala z domova, ale nesměla jít ani otevřít k brance pošťačce, aby jí ten pes něco "za trest" neprovedl. Když sestra potřebovala někam na úřad nebo k lékaři, dávali psa hlídat našim rodičům, kterým už bylo v té době přes 70 let a maminka byla navíc po úrazu špatně pohyblivá. Jenže maminka byla učitelka matematiky v.v., a byla pro všechny, tedy i pro neposlušného hafana, přirozenou autoritou. Jí poslechl na slovo, a nebylo ani potřeba zvyšovat hlas. Stejně tak poslouchal ve starším věku hafan i mě, stačilo vydat stručný pokyn a ukázat směr. Venčila jsem ho bez vodítka, nikdy mi nezdrhnul...a možná mě měl i rád. Pes prostě potřebuje (stejně jako dítě) vymezit mantinely, dodržování kterých mu dává pocit jistoty. listopad 10, 2011 14:14 deeres : Jo, a řvaní : : mamča Pár set metrů za naší chatou byl kdysi improvizovaný cvičák. Šli jsme jednou s dětmi z procházky, když vtom se do kopce proti nám hnali dva dobrmani bez náhubku. Jejich majitel na ně pod kopcem ječel, ale psi se blížili neomylně k nám. Můj muž psy miluje, ale ještě o trochu víc miloval svoje děti. Na blížící se hafany zařval hromovým hlasem :"DOWN!" A oba psi poslušně zalehli metr od nás. Pod kopcem ječel majitel, co si manžel dovoluje dávat povely jeho psům... listopad 10, 2011 14:21 -doktor- : mamča Šťastná to rodina ! Můj syn si teď ke dvěma kocourům pořídil pidištěně Jack Russel teréra. Kocouři s ním zdánlivě kamarádí, ale ten jeden mu při každé příležitosti provede nějakou lumpárnu, jako že mu třeba počůrá pelíšek. No, bude to ještě těžká písemka, než tyhle chlupatce zkamarádí. listopad 10, 2011 14:25 "ochranar" : Aloda Meli jsme boxera. Pri jedne podvecerni prochazce jsem se s nim zatoulala dost daleko k potoku, letni sero se snaselo , vukol naproste ticho a muj ochranar najednou temne zavrcel a zjezeny se mi vrhl pod sukni. Patrala jsem po duvodu a zjistila, ze muj spolehlivy ochranar se vydesil letici volavky popelave listopad 10, 2011 14:30 mamčo, : deeres samozřejmě máš pravdu, pes musí cítit autoritu a mít svůj pořádek. Dcera si vzala křížence pinče z útulku, byla už čtvrtý majitel, paní před ní ho vrátila s důvodem, že není dost mazlivý. Nakonec skončil u mně a mám ho už šest let. Důvod, proč ho vraceli se brzy ukázal. Pes nebyl naučený čistotě, kousal při jakékoliv manipulaci (čištění zubů a stříhání drápků s ním byl boj na život a na smrt) a pokud jste ho násilím vyhodili odněkud, kde neměl co dělat, tak se pomstil a udělal bobek uprostřed pokoje.Snad v životě před tím neviděl les. Když jsem přijela na Benecko a šla s ním do lesa málem dostal infarkt. Teď je to mazel, který se odnaučil štěkat a útočit na každého psa v okruhu 100 metrů. Stal se z něho sebevědomý a poslušný pes. Jediný, co nezvládl, jsou rachejtle a střílení, bouřka mu nevadí. Tak si teď ke konci roku zase užije. listopad 10, 2011 17:32 ... : *deeres* Dcera si tehdy vzala pinče, ten nakonec skončil u mne. Normálka. Dožil se 18ti let. To, že zapomenul na potíže, které původně způsoboval, byla z velké části zásluha mého druhého psa, bígla. To byl velký flegmatik, ale když si pinč začal moc dovolovat, tak po něm skočil, zaroloval ho pod sebe a nepustil ho, dokud nepřestal hysterčit. srpen 15, 2023 05:28 ... : Lenka1 Jo, tak dneska dost dobrý. Deeres: My bychom si rozuměly, mám stejnej názor. Před pár dny dal mladej (můj mladší hafan, t.č. 4-letej) za vyučenou jedný nevychovaný ovčandě. Všimla jsem si jí už dřív. Venčí ji mladá holka, nevím, jestli je to její pes, ale očividně ji nezvládá. Fena napadá, koho si zamane (jako psy) a ječení paničky na tom nic nezmění. My takhle s mladým jdeme na poslední venčení před večeří za barák (to obvykle chodím s každým zvlášť, ať jim to netrvá věčnost), vyjdeme za roh a najednou se k nám ta černá kráva řítí za obvyklého zoufalého neúčinného ječení paničky. Já byla v klidu, věděla jsem, co bude následovat. Fena nestihla vůbec nic, v příští vteřině ji měl Ganny narolovanou pod sebou a ona okamžitě z výhrůžnýho řevu přešla v ustrašený pištění. Pak jsem teprve řekla Gannymu, ať ji nechá. Nechal, ona se okamžitě běžela schovat k paničce, která ji místo sprdunku ještě litovala. Holt holce nikdo nic o výchově psů nevysvětlil. Já jsem jen poznamenala, že sama viděla, kdo vystartoval první. Holka nic neřekla. Co taky. Tak jsem zvědavá na příští setkání, jestli se fena poučila. srpen 18, 2023 18:15

Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.

Powered by Azrul's Jom Comment