protoze jste 1 na 1. takovehle (nesoustredene a zive) dite bez problemu vysyti jednu ucitelku. nebudete to mit lehky, ani ty, ani syn. to horsi prijde totiz az se skolou.
pro zacatek bych prehodnotila skolku - kolik je tam deti, kolik ucitelek? maji nejaky program, zkusenosti s temihle detmi? cim mensi kolektiv, tim pro nej, myslim, lepsi. moje deti chodily do specialni materske skoly (tenkrat jsem byla na materske a skolky byly plne, nikam je nechteli vzit, kdyz jsem doma s mladsimi sourozenci, jen sem, na dopoledne. zahy se to ukazalo jako velka vyhra). byla tam pomerne ruznoroda smes deti (od "bezproblemovych", pres hypeaktivni az po deti s mentalnim postizenim). deti bylo ve skolce asi 30, 6 ucitelek, protoze specialni, tak dostavala skolka vic penez na specialni hracky, byli skvele vybaveni, hracky se mohly pujcovat i domu. deti krome bezne spolecne cinnosti dochazely individualne (behem dopoledne) na "sve" hodiny, kdy s pani ucitelkou trenovali presne to, co potrebovali. fakt bezvadna skolka.
pak jsem nastoupila do zamestnani a nejmladsi sel do "bezne" skolky (tady mi ho na celodenni pobyt nemohli vzit, kdyz nemel zadnou diagnozu). byl to propastny rozdil.

az budete vybirat skolu, hledala bych takovou, kde maji ve tride krome ucitelky jeste asistentku.

taky bych se asi zamyslela nad školkou do které tvůj syn chodí.Jaké jsou učitelky, jak dokážou zaujmout, jaký mají děti celý den program a náplň ! Když říkáš, že doma je synek v pohodě a dokáže se sám zabavit a být chvíli v klidu, tak bych spíš řekla , že problém bude v tom, že třeba učitelky nedokáží tyto " temperamentní " děti natolik zabavit a vymyslet poutavý program, že děti si sami "vymýšlý něco pro zabavení" ! Ono je hrozně jednoduché říct .." Maminko, Váš synek je hyperaktivní, tak s tím něco udělejte " ...než vymyslet něco, čímž by ho zabavili.....Posuď to i tak, když si s ním třeba někde na písku s jinými dětmi, jak se chová a pak to bude jasné!!!

asi mají být po kom, ze začátku to bylo dílo zkázy, ale chce je to zaměstnat věcma, které je baví a zajímají, naučit je tvořit, kutit a dávat jim stále nějakou záslužnou práci, chválit jací jsou šikovní a zodpovědní (nemysli už od dvou let zastanou docela dost práce). Pokud je nějak nezaujmeš, je to špatně a stejně tak paní učitelky. Člověk si asi zvykne na všechno, na třídních schůzkách stále na tapetě, poznámek plná žákajda, pravidelně dodané 2-4 plné popsané dvoulisty poznámkama.....Když byli malí (2 4 roky), nosili vždy na zádech malinký batůžek. Když jsme šli nakupovat, tak jsem tam každému z nákupu vrazila litr mlíka, aby tolik neběhali zatím co já rvu tašky s nákupem a byl klid.
Chce je to nějak unavit, sport 2-3 v týdnu, oni tu energii potřebují vybít a potřebují vědět, že jsou dobří a šikovní, to jim dodá seběvědomí. Pokud to nebudeš mít ty pod kontrolou, najdou si sami na vybití bohužel cokliv a to není dobře. Hyperaktivni přestali být až když vyrostli do normálních rozměrů a nemohli lézt po autě, mřížích, stromech a všem co k lezení bylo.....A také se pak konečně projevilo to co jsem do nich léta vkládala, šikovnost, kreativnost a pracovitost. Vydrž, buď statečná a šťastná, že je zdravej, bude ještě hůř až přijde puberta, ale pokud to vše ve zdraví přežiješ, tak pak se to už jen v dobrém vrací zpět.

to je moc hezký, taky jsem měla to potěšení s podobnejma dětma. To je buď na mašli nebo na "zocelení nervů". Přežila jsem to a uvidím, co bude čekat je v podobné situaci.

jako z divokejch vajec jak říkávala babička a moje maminka na mě neměla tolik enegrie, vždycky když už byla v koncích jen na mě hystericky ječela: "já Ti přeju stejný fakany jako jseš Ty sama". (Dneska se tomu všichni rodině smějeme, když se vykládají rodinné historie). Jo fakany jsem měla stejný, akorát jsem s nimi měla a mám naprosto jiný vztah a taky jsem pak vychovala mladšího bráchu, ten byl zkušební dítě, takže už jsem to pak měla v ruce. Já jsem pro ránu nikdy nešla daleko, ale vždy věděli za co to je a nikdy to nebylo za hlouposti. Děti jsem vychovala sama s velkou láskou a oni to moc dobře vědí a oplácejí naprosto stejně. Mě vychovala babička, tak to se ten vztah pak těžko hledá, když se nevytvoří vazba matky (otce) s malým dítětem.

2,4,6 let, je to taková malá devastační stále ječící rota. Ale jsou se mnou moc rádi a já je mám taky moc ráda, musím se kolikrát řehtat těm jejich nápadům a názorům, je to kolikrát neuvěřitelný co dokáží vymyslet. Když si je půjčím, tak poslouchají jako hodinky a vždy se těší až spolu zas někam půjdeme, vymýšlím klučičí dobrodružství. Tuhle u nás byli a volala nám na Skype jedna rodina s malýma dětma (manželův kamarád)z Francie, kluci byli jak u vytržení z video kamery a že se slyší s jinýma dětma, ža tam na počítači jsou děti co s nimi mluví francouzsky, trochu jsme jim na obou stranách pomáhali s komunikací, naši kluci na fr. děti volali francouzsky jak se mají a děti z Francie se zas snažlili mluvit česky, byla to úžasná euforie na obou koncích, nestačili jsme překládat. Takoví prima mrňousové.

a to je přesně to, co mě od mateřství dost odrazuje. I když teda pojem "hyperaktivita" (na můj vkus v dnesnim obdobi naduzivany) je taky dost relativni. Moje kamarádka má například chlapečka, hotový ďáblík, ale "papíry" na hyperaktivitu zatím nemá. Do cca dvou let byl celkem v normě, teď jsou mu čtyři a zdá se mi to čím dál horší. Je to částečně otázka temperamentu, ale podle mě i otázka ne zcela zvládnuté výchovy.V poslední době to jeho zlobení už trochu postráda jistou adekvátní dávku inteligence čtyřletého dítěte, a někdy mi v těch svých projevech připadá jako zaostalý. Nejprve jsem se této myšlenky až lekla, protože s mentálním postižením se nežertuje; on zaostalý v tom pravém slova smyslu samozřejmě není, jen mu nikdo nikdy neřekne neco jako: začni se chovat úměrně svému věku... Ale s překvapením jsem zjistila, že nejsem sama, kdo ho takhle hodnotí, což mě fakt uklidnilo, protože jsem si už začala připadat nějaká divná (po pravdě řečeno, zlá). Zkrátka toto dítě funguje u mě jako přirozená antikoncepce.

Přiznám se, že je to zároveň i důvod, proč tu kamarádku v poslední době nevyhledávám - bohužel nemám na nekončící extempore jejího pokladu nervy a ani mě to nebaví. Navíc ona zjevně nemá pocit, že by dělala něco špatně a o rady nestojí, ba naopak na ně reaguje dost podrážděně. A já to plně respektuji a věřte mi, že se jí ani nedivím..., jenže jí na druhou stranu neumím a nechci lhát, jak ten její chlapeček je úžasný, protože já mít takové dítě, tak buď sedím v kriminále nebo je na světě o jednoho sirotečka navíc

sport, sport a ještě jednou sport. Kluk se potřebuje vylítat a ve čtyřech letech je na sportovní začátky ta správná doba :-) A buďte ráda, že nemáte doma pecivála...i když Vám teď asi pěkně cvičí s nervama :-)