|
 Kudlanko, asi mi budeš říkat, že si naříkám zbytečně, že hledám mouchy tam, kde bych neměla. Ale – já to tak prostě cítím… Vypíšu vám všem kus ze svého života: víc než deset let jsem byla vdaná, dvě malé děti, plno práce v domácnosti a ještě další mezitím. Protože jsem si našla „práci na doma“.
Zprvu jako přilepšení, pak se to stalo vlastně dalším zápřahem bez omezení hodinami. Co dělám? Účetní. A tak když nevařím, neuklízím, neperu, nežehlím, nenakupuju – nestarám se o děti (to tu vypisovat nebudu, co všechno to znamená, asi všechny víte), nechodím s nimi po doktorech, kroužcích, výletech… tak sedím u počítače a pracuju. Už to takhle táhnu osm let. S manželem to bylo všelijaké. On soukromý podnikatel, věčně někde „mimo“, domů přicházel většinou až večer. Abych řekla pravdu, nepátrala jsem kdy, kde a jak dlouho je, protože co bych mohla dělat? Malé děti, všechno společné, kdybych se náhodou chtěla rozvést, kam bych s nimi šla? Jak bych je uživila? A pak se to stalo. Manžel zahynul při havárii. Nejen že se na mě sesypali všichni, co s ním měli pracovně co do činění (žádné dluhy, to ne, ale rozdělané práce, vyřizování atd.), ale jak jsem dávala všechno dohromady, přišla jsem na to, že si vlastně žil minimálně dvojí život… Napřed papírově a pak i osobně jsem se setkala s jeho „druhou ženou“, se kterou ve nedalekém městě žil (a která ovšem o mě věděla, na rozdíl ode mne), a se kterou měl také dvě legitimní děti… Takže případné dědictví se teď bude dělit na podstatně víc dílů. Například jeho chalupa po rodičích, kterou jsem za těch osm let z chýšky na spadnutí dala do pořádku – však jsme tam s dětmi byli celé prázdniny… A plno dalších věcí, na nichž jsem se finančně podílela, ale které jsou „pro výkon jeho povolání“… taky auto... Neodkazujte mě na právníka, to už jsem udělala, ale - kdo si schovává ode všeho účtenky.... Lidi, a já mu nemůžu ani vynadat… Víte, to je to nejhorší, že mi tu nechal tu „špínu“. Že jsem se to dozvěděla vlastně až teď... Kristina
|
