a především: okamžitě přestaň příteli vykládat o exmanželovi!! Jak ty bys snášela, kdyby ti vykládal o bývalce? To je evidentní že to není fér a on je asi trpělivost sama. Ty píšeš, žes zamilovaná a zároveň píšeš, že vykládáš příteli o ex? Tak jak to vlastně je? A co vlastně chceš? Zpátky toho, kdo tě ponižoval? V zájmu zachování duševního zdraví si nevybavuj hezké okamžiky, ale právě to, kvůli čemu ses rozvedla!

až Tvému příteli dojde trpělivot a opustí Tě a nikdo by se mu ani nedivil. Člověk má žít v realitě a v přítomnosti. Zavři si své vzpomínky do šuplíku "minulost" a uval na něj přísné embargo a neotvírej ho. Když víš, jaké chyby děláš, tak proč je proboha děláš??? To je tak trochu masochistické mrskání, že jo? Není to tak trochu, o tom, že jak Tě exmanžel týral vyprávěnám o svých milenkách, tak ty teď nevědomě nebo i možná vědomě týráš zase jiné vyprávěním o minulosti. Proč? Vzpomeň si na to jak to bylo nepříjemné Tobě a snaž se s tím vyrovnat, třeba i za pomoci psychologa, ve vlastním zájmu se zbav mindráků, které sis s ním vypěstovala. Jak psala Kamila, vzpomeň si hlavně na to co Ti prováděl a bude po růžových vzpomínkách.

Jak se neodpoutáš, skončíš sama. To by nesnesl asi žádný muž. Držím palečky

jestli nechceš o svého přítele přijít, už ani slovo o exmanželovi! Jak píše Inka - Když víš, jaké chyby děláš, tak proč je proboha děláš???

mezi rozvodem a novým vztahem? Píšeš "záhy jsem si našla přítele", pokud záhy bylo do roka, tak to stopro nebylo normální zamilování, spíš potřeba první pomoci, léčby - důsledek tvého stavu a nálady, sama, opuštěná, nešťastná, rozháraná rozvodem i tím co ti předtím prováděl dlouholetý partner. Někdy na vyrovnání se s rozvodem a vůbec s celým předchozím vztahem nestačí ani dva roky.

problém je, že v tomto se radí lehko, ale hůř se to provede. Vzpomínání na bývalého je nejlepší způsob, jak přijít o současného, a vím bohužel, o čem mluvím.
Dvacet let je moc dlouhá doba, pro mě úplně nepředstavitelná, mě úplně stačila čtvrtina (ačkoli, ještě asi 7 let předtím jsme se znali a prakticky denně viděli ve škole). Nevyčetla jsem z článku, po jak dlouhé době jste se dali se současným přítelem dohromady. Ale ta doba pro "vyléčení" je právě odvislá od doby, jakou ten vztah trval - tedy samozřejmě pokud byl ukončen druhou stranou /resp. vinou druhé strany/. Já jsem potřebovala asi rok, ale upřímně stále nejsem ve fázi, kdy bych mohla říct, že jsem "100% čistá". Jedna věc totiž je, přesně jak píšeš, vyrovnat se s tím, že je to "over" a že už není a nebude žádné "my" (což mi tak těžké nepřipadalo), druhá věc je rozcupované sebevědomí, pocit určité křivdy, touha po "zadostiučinění", ale současně také touha odpustit, hodit to už jednou provždy za hlavu, zapomenout... a to bohužel na povel nejde.

Po rozchodu jsem poznala víc chlapů. Někteří byli určitě aspoň tak dobří, jako můj bývalý, někteří byli ještě horší. (Ale srovnání je i tak dobrá věc.) Jeden je lepší minimálně o 100% a toho si brzy budu brát. Jsem šťastná a zamilovaná, ... přesto bych si některé své životní etapy ráda odpustila a cítím se kolikrát jako nějaký pes z útulku, který sice na první pohled vypadá celkem normálně, je vděčný za pěkné zacházení, ale někdy mu prostě rupne v bedně, protože si zrovna vzpomene na to, jaký mu ublížil jeho předchozí páníček. Já samozřejmě nejsem pes a mám svůj rozum a taky jisté znalosti z psychologie a rozhodně nechci fňukat nebo se litovat, protože tím bych znevážila to krásné, co teď mám... ale je mi prostě někdy líto všeho, co se stalo, právě proto, že ten můj nynější páníček kolikrát nechápe, že ho ten jeho pes z útulku kousne, když ho chce jen hezky pohladit.

Abych to řekla malinko stravitelněji, předtím, než jsem se seznámila se svým nynějším přítelem, jsem se dostala do fáze, kdy mi můj bývalý byl vcelku ukradený. Trochu mě mrzelo, že jsme nezůstali aspoň v jakémsi kontaktu, ale na druhou stranu po rozchodu se ke mě moc pěkně nechoval, a tak jsem si říkala, jestli by přátelství vůbec bylo na čem stavět. Pak jsem poznala, že se ke mně nekdo může chovat úplně božsky a dlouho jsem zápasila s vlnou vzteku. Štvalo mě, co jsem si všechno nechala líbit a proč jsem se na něj dávno nevyprdla. Anebo mi možná chybí taková ta možnost to vrátit, pomstít se, což je sice hnusné, ale na zapomínání a vyrovnávání hodně účinné. Zvlášť, když jsem věděla, že vztah s jeho nynější přítelkyní je stejný jako ten náš - s výjimkou, že on je teď v pozici mé. Přitom je ale spokojený a zřejmě svůj stav nebere jako nějakou karmickou odplatu... a vůbec prý nemá pocit, že bychom se nerozešli v dobrém... Mám z toho hodně smíšené pocity, ale zadostiučinění rozhodně necítím, spíš naopak jako potvrzení vlastní blbosti a s tou se mi vyrovnává docela těžko. Anebo možná se mi vyrovnává těžko s tím, že spravedlnost v takovém tom smyslu, jak si ji většina z nás představuje, prostě neexistuje.
Co z toho plyne? Sama nevím. Asi je dobré brát konec všeho tak, že je to prostor pro nový začátek. Podobné vzpomínky na to, co bylo (ať už dobré nebo špatné) jsou nejkratší cestou k utrpení a nespokojenosti.

přesně takto to myslím taky. Chce to pauzu, řádově v letech.
Inko a všichni, máte pravdu, ale otázka: proč něco děláš, když víš, že je to špatně... je právě gró celého příběhu.
Ono je taky "mluvit" a "mluvit". Víte, mě třeba strašně dlouho vadilo, že spousta lidí očekávala, že já o svém bývalém už prostě mluvit nebudu. Nejen před novým přítelem, což je pravidlo, ale ani před kamarády, hlavně těmi společnými. Ale ono to člověka jednak nutí, protože je to něco, co ho trápí. Na straně druhé i potom, co mě to třeba ani už netrápilo, jsem prostě nedokázala dělat, že člověka, se který v mém životě hrál roli alespoň po jeho polovinu, najednou neznám. Tohle mi vadí doteď.

je jasné, že Lidka ví, že to dělá špatně. Jedna věc je, že prostě NESMÍ o ex mluvit s přítelem, o tom není diskuze - to si pomoct musí, pokud ho bude chtít udržet. Vykecat se může kamarádkám nebo někomu, ustřihnout 20 let prostě nelze! A Lidka si musí ujasnit priority sobě a upřímně - je nový přítel nová láska nebo náplast? Já si taky myslím, že spíš náplast na bebíčko - neodsuzuji, nedivím se, jen to vůči němu asi není tak úplně fér...

taky mám trochu obavu, že je to právě jen ta náplast. :-(

všechny holky přede mnou to tady v podstatě Vše napsaly.Nemluvit s přítelem o minulosti a ex !
Může být úžasně trpělivý, ale jednou ho to přestane bavit a pak budeš plakat, že tě opustil !
Pokud se s tím nedokážeš takto sama srovnat a říct si, že je konec a udělat za vším tlustou čáru, klidně vyhledej třeba psychologa/žku a s ním si povídej třeba hodiny, prober co tě trápí a budeš se cítit lehčeji.Aspoň mě tak bylo. V každém větším městě jsou centra tuším pro rodinu a jsou tam psychologové zdarma. Mě pomohlo, když jsem si řekla, jakej to byl ha..l a on tě podváděl a dělal by to zas...to bys chtěla ???

taky jsem to sama zažila a právě proto, jsem si uvědomila jak po čase své okolí vlastně otravuju těma stálýma k ničemu nevedoucíma diskuzema o minulosti a ex, kdybych v tom pokračovala za chvíli za mnou nebudou chtít chodit děti, rodina, nebudu mít přítele a ztratím přátele, vždyť je tolik krásných věcí o čem je možné se bavit a prožívat to, chce se to jen naladit na jinou vlnku. To je potřeba v sobě nějak pořešit a vyrovnat se s tím a čím dříve, tím lépe. Na druhou stranu, kdybych začala chodit s někým kdo by stále mluvil o exmanželce a řešil minulost a třeba ani po roce by se to nezměnilo, dala bych od toho ruce pryč a byl by konec.
Ty zranění která Ti v minulosti někdo způsobil, v nás stále zůstávají i ve mně, občas si je uvedomuji, když se něco přihodí a dotkne se to bolavého místa, tak mám prostě neadekvátní reakce (které nikdo nechápe) a snažím se o to, aby se to nedělo, alespoň na venek, protože si jasně uvědomuju, jak jsou vztahy velice křehké a šťěstí také nemusí netrvat věčně. Takže si chce asi spíše uvědomit co vlastně chceš do budoucnosti a podle toho se také začít chovat, uvědomit, si jaké máš to úžasné štěstí, že vedle sebe někoho hodného vůbec máš. Protože žít s člověkem, který je pro život těžce zdeformovaný z minulosti a nehodlá s tím nic dělat je pro druhého peklo v řetězech.

hlavně pod ten poslední odstavec se můžu klidně podepsat. Ta zdeformovanost mě právě štve, snažím se s ní bojovat a obvykle naštěstí vítěžím, ale jsou chvíle, kdy to moc nejde a všechno se ozývá. K tomu řešení před přáteli - samozřejmě neustálé analyzování a probírání minulosti je nanic, hlavně s takovým tím podtextem "potvrdte mi, ze ON je nejvetsi hajzl". Ale myslim, ze mluveni v naprosto neutralni rovine neni nic proti nicemu... presto moje okoli na me bralo (a nekdy jeste bere) az prehnane ohledy a ja si pak pripadala, jakoze me maji za nejakou dusevni trosku. Ale mam obavu, ze tohle neni asi pripad Lidky, protoze ta je jeste asi ve fazi toho smutku, zrady, bolesti... Protoze tohle se da popisovat kamaradum a kamaradkam, ale novemu partnerovi rozhodne nee.

s tou zdeformovaností pokud Ty sama chceš se dá vždy něco udělat naprosto vědomě (můžu jedině potvrdit). A víš, že se mě nejvíc ulevilo, když jsem o ex naprosto přestala mluvit a nenechala jsem se vyprovokovat ani od nikoho jiného k jakékoliv diskusi. Také mám ve svém životě epizody, na které prostě hrdá nejsem a kdyby se daly vygumovat, tak to udělám, ale nejde to. Minulost nezměníš, tak se to s tím chce nějak popasovat a takzvaně si ten život dál zbytečně nerozesírat minulostí a alespoň na venek. Ono by totiž taky mohlo být ještě hůř a taky bez těch co poslouchaly, až je unavíš úplně, protože v dnešní době má každý svých starostí docela dost. Já udělala za minulostí tlustou čáru a žiju v přítomnosti a také se mi to docela hezky vrací v dobrém, že se v tom už nehraboším a pomáhá mi to se s tím postupně i vyrovat uvnitř sebe.