vztah na dálku cenu má pouze v případě, že je někde vidina těch společných " dní a nocí " ...Prostě jeden musí udělat ústupek ( taky mě to potkalo, ale bylo to pouze 70km a já jsem se stěhovala)
Podle toho co píšeš, jestli chápu dobře chceš být zároveň se svými dětmi a zároveň s přítelem což nejde skloubit dohromady.Jistě v místě svému bydliště i pracuješ a chápu, že se velmi rozmýšlíš, to není jen tak !!
Kájo z mého pohledu máš dvě možnosti - chvíli vydržet tak jak to je a pak uvažovat o společné budoucnosti s tím, že se asi ty budeš stěhovat k němu, děti máš dospělé a budou mít svůj život!
Anebo přestat řešit a trápit se budoucností a užívat si přítomnost a hezké chvilky s ním....

jen Ti chci napsat, že jsem taky takhle žila ve svém druhém manželství, žili jsme před svatbou půlroku spolu v Praze a měli jsme moc hezké a naprosto pohodové a láskyplné soužití, pak se přítel musel vrátit do své země 1.500 km daleko a já zde zůstala z naprosto stejných důvodů jako Ty, děti ještě nebyly tak velké, aby si žily sami. Rok jsme žili takto odděleně a i přes ten smutek po sobě to bylo moc krásné, těšila jsem se na jeho denní telefonáty každý den ve 21 hod, byl vždy přesný jak hodinky, ale telefonáty byly vždy krásné a plné lásky a to po celá ta leta odloučení. Po roce se dcera osamostatnila a syn dokončil poslední rok ZDŠ. Odjeli jsme do Francie spolu se synem s tím, že tam navždy budeme žít a s přítelem se tam vezmeme, vydržela jsem tam po svatbě půl roku než jsem utekla jednou večer zpět do Čech, manžel se tam hodně změnil, zvlášť pod tlakem své rodiny. Vrátila jsem se natrvalo do Čech, našla synovi školu a sobě novou práci. Manžel mě chvíli všelijak tlačil ať se vrátím, ale byla jsem rozhodnutá. A tak ho zas rodina tlačila ať se rozvede, nikdo náš vztah nechápal. Zase jsme si denně krásně volali, já jsem člověk odpouštějící, protože život je moc krátkej. On si sám v sobě uvědomil, že naše láska je velice silná, ale soužití s jeho rodinou poblíž možné prostě není, ještě asi rok tam žil a já za ním jednou za dva měsíce jezdila na týden na dovolenou a on zase za mnou sem. Pak ho rodiče přesvědčili, ať jde pracovat do Skotska, byla to jejich myšlenka už když jsme spolu začali chodit. Bylo mi to vcelku jedno, když nejsme spolu jestli je ve Francii nebo ve Skotsku, nakonec z Prahy jsem měla rychlejší a levněšjí přímý let do Skotska, 2 hoďky letadlem, zatímco do Francie jsem jela 20 hodin autobusem jednu cestu. A tak strávil další dva roky tam, byla jsem ráda, že si to zkusil, jak chtěli rodiče a i on. A já mu zase byla vděčná, že mě k ničemu netlačí a nechá mě tu v klidu dovychovat syna. Situace se po celou dobu pozvolna vyvíjela, nejdříve chtěl zůstat ve Skotsku a já se tam měla po těch dvou letech až syn ukončí studium přestěhovat, pak to nějak přehodotil, obou nám tam scházelo sluníčko a chtěl se vrátit do Francie. Měl tam i výbornou nabídku práce, nijak nadšená jsem z toho nebyla, ale nijak jsem ho nikam netlačila. Jednou jsme měli takový extra sdílný skotský večer a já mu řekla, že mě to stěhování moc bolí, že tu mám starou maminku a tetu, on mi na to odvětil, že tam má ve své zemi také rodiče, k tomu jsem dodala, že od svých dětí budu moc daleko a neuvidím ani jejich vnoučata, že tu mám velmi silné kořeny, letité přátele, je mi čtyřicet a tam nebudu moci mít svou práci, kterou dělám tady, tady znám spostu věcí účetnictví, zákony......mám nějakou profesi, ale tam budu ve svých letech začínat od nuly a tonení žádný zázrak pro niho. Nějaký čas po dovolené mi volal, že má i nabídku a to ve své profesi v Praze. A situace se nějak pohnula a on se po poslední návštěvě u rodičů, která nedopadla nijak valně rozhodl jít žít sem. Jen mi na to řekl, že mě moc miluje a naše manželství něchce nijak ohrozit, když už nám taková leta v oddělení vydržel takový krásný vztah. Žijeme v Čechách spolu už rok a půl a jsme oba moc spokojení, oba pracijeme ve své profesi, stavíme tu teď domek a rozhodnutí je žít trvale tady a každou dovolenou strávit v jeho zemi. Strašně moc si ho za to rozhodnutí vážím, že je to chlap, co se dokáže vcítit i do toho jak by se kde cítila jeho žena a dokáže pro to změnit celý svůj život.

Takže KAŽDÝ řešení je dobrý jen pro jedinou konkrétní situaci. Tady se, myslím, radit podle svých vlastních zkušeností, nedá!!!
Já sám jsem to zkusil jen jednou takhle trochu na dálku, bylo to trapnejch 50 km od Prahy. Skončilo to strašně rychle, hned při prvních ranních mrazících při ranním vstávání před 5. hod a odjezdech autem nebo busem do zaměstnání do Prahy, a návratech z Prahy za tmy. To prostě nešlo!!!!!!!!!!!!!!
Jestli mi na to někdo řekne, že to teda nebyla ta "osudová láska" co hory přenáší, odpovím na to, že nevím, co je "osudová láska".

no já jsem se to vždy snažila nijak nehrotit. Sama bych také v nijakám presu žít nechtěla. Nevidím důvod se vázat na jednoho chlapa v jakémkoliv věku, zvlášť když to ani v telefonátech už nefunguje a jak říkal dědeček, nic netrvá věčně. Beru to hezké jak to právě přichází, ale i s prohrama se člověk musí smířit a kdyby se manžel po čase rozhodl, že tu už nebude, tak s tím asi nic nenadělám, chvíli si pobrečím a možná budu podruhé rozvedená a možná, že s ním začnu cestovat po světě, nevím, ale tadu budu vždycky doma a život se točí dál. Myslím, že bych se nevázala na nikoho, kdo svou situaci sám změnit nechce a není tam vyhlídka nějaké společné budoucnosti. Chlapů je plný svět! A věřte mi, že i bez nich se dá pěkně žít! Třeba jen na čas, než se objeví ten pravý.

jdeš na srazík ve čtvrtek v kraťasech???

I mně se bez chlapů žije naprosto skvěle!
Na srazík neeee. To je přísně babská záležitost!!!!
Vždyť proto jsem poslal tu kolenní fotku, abysem nemusel!

já myslela, že si na Tebe sáhnu jak vypadáš jako živej ve skutečnosti.... ;-(((

.

že Ty to rád.... :-)))), možná sám nevíš co Ti ještě udělá dobře, hele NČ pojď s náma, já Ti slíbím, že fakt nic..... ani náhodou .... ani na to nepomyslím. Tak sakra nech se zlákat člověče.

ale teď ve čtvrtek už to nejde. Odjíždim v pátek s dětičkama a musím si vyprat, vytřít, vysmejčit, umejt nahromaděný nádobí, zabalit věci na dva týdny, a hlavně - nevožrat se!!!
S dalším termínem počítám na stopro!!!!

chápu - "jak žije svobodný muž", byla jsem teď o víkendu poučena svým vlastním manželem. Nechala jsem ho totiž 4 dny samotného doma a odjela s maminkou na 4 dny za tetou do Jižních Čech. Raději se ani moc nevyptávám a vracím se v hodinu kterou předem nahlásím, aby to špinavé nádobí a bordýlek stačil uklidit.
Tak ty děti moc nepokaz, zase rozumně NČ a dej na sebe a vnoučky pozor a moc krásnou dovolenou.

Milá Kudlanko a vy všichni ostatní.Než jsem dostala vaše odpovědi, můj přítel se se mnou rozešel. Nevím, asi to byla láska jen jednostranná. Já jsem se těšila, že budu mít znovu někoho, na koho bych se mohla spoléhat, na koho bych se mohla těšit. Asi jsem já měla dobré manželství a ON asi ne. Nevím, možná si chtěl jen vylít vztek na někom zranitelném a to já jsem. Možná, že viděl neřešitelnost situace a chtěl to vyřešit hned, tak proto. Nevím, a už se to nikdy nedozvím. Ale moc mě to bolí. Všem děkuji za milé dopisy. Kája

pouč se z toho a najdi si někoho ve svém okolí, ta dálka je na pytel, někoho kde nebudeš muset měnit nijak extrémně svůj život, budeš blízko svých dětí a bude Tě milovat někdo, kdo Tě rád uvidí častěji a to nejen po telefonu, s kým si dáš po ránu kafíčko a kdo Tě dokáže pohladit a vyslechnout Tvé problémy, kdo se s Tebou dovede zasmát.

Díky za Tvoje povzbuzení. Je mi skoro 49 let. Potřebovala bych někoho milovat tak, jako Jsi to dokázala Ty a Tvůj manžel. Nejsem teď ve své kůži, ale bylo by to krásné tak, jak Jsi to napsala v Tvé odpovědi.

potrebovala by jsi milovat sama sebe.Je to dlouhodoby proces sebeprijeti.Nemysli negativne;-proc by si chtel vylivat nejaky vztek? Proc by to byla laska jednostranna?Cozpak nejsi hodna milovani? Ber ze ma proste nejaky duvod,ze vztah ukoncil,necekej od lidi vic nez Ti mohou dat.Vzdy se zklames.A je docela mozne ze i on ocekaval od Tebe vic nez muzes dat.
Nesni o lasce co prozivala Inka,kazdy ma svuj jiny pribeh a Inka si take prozila slzy,slzy ktere mas Ty nyni,takze -co by jsi vlastne chtela... vzdyt to mas a nevis jak vse skonci,zijes prece.
Tusim ze se Ti ma rada asi moc nezalibi,protoze mam pocit ze si vysnivas dopredu laskyplny zivot dle scenare. To je nebezpecne,protoze nejsi ani reziser,scenar napsal kdosi mocnejsi nez my a my jsme je herci,kterym je dovoleno si roli jen tak trosku upravovat,korigovat...
Zacnes-li hledat stesti ve svem srdci,nezavisle na muzi,najdes ho a zjistis ze nepotrebujes nic. Az si to uvedomis,uvidis ze dostanes lasku jako dar,k poteseni tak aby jsi ochutnavala kazdy den kousek.Dokud jsi tak vyhladla ze bys zhltla na posezeni vse jako Otesanek,..co Ti zbyde pro dny pristi?

když jsem se rozvedla, byla jsem moc zklamaná z chlapů a v mém srdci a hlavě znělo jen jedno pevné rozhodnutí, "již nikdy žádného chlapa ve svém životě!" Ale láska přijde vždy když to nejméně čekáš. A chce se to nenechat unášet sny to si vždy uděláš svou představu a ta se nemusí krýt se skutečností, ale spíš si všímat svého okolí, vnímat chování a city lidí k Tobě. Když jsem poznala teď již manžela, vnímala jsem jen tu hrůzu, že je cizinec a že mu nerozumím, ale pak jsme začali spolu mluvit oba velmi špatně anglicky, řekla jsem si, že je to výzva od života pohnout s angličtinou a tak jsem to nevzdala a učila se, on mě zval na kafíčka a procházky, ale vnímal, že dál ho nechci pustit i když nechápal proč. Jednou jsme o tom trochu začali mluvit a já mu to vsvětlila, on mi řekl, že mě moc miluje od prvního setkání a že na mě počká dokud nevychovám děti a zatím se podívá po světě a připraví se na náš budoucí společný život. Nikam mě netlačil a já si po pár měsících uvědomila, že mám kousek od sebe chlapa, co mě na každé setkání nosí růže a nosil by mě i na rukou, nikam mě netlačil a nic nepožadoval, což pro mě bylo jak balzám na duši po prožitých útrapách v minulosti a řekla jsem si, že bych byla blázen a sama proti sobě nedat tomu šanci, ale věř mi naše cesta byla velmi trnitá, ale já jsem zase člověk, co citlivě vnímá své pocity a podněty okolí a když už se pro něco rozhodnu tak vytrvám a vypadá to, že to jde velmi dobrou cestou, dokonce lepší než byly sny a rozhodnutí v mé hlavě. A naopak prožité útrapy nás jen spojili. Ale aby to bylo takové jaké to je, musela jsem se zbavit i deformací a ukřivděnosti u minulých prožitků, jinak bych tu hloubku té lásky nikdy nezažila, kdybych šla jen tak po povrchu ze strachu, že by mě ještě někdo jednou tak moc zranil. A i manžel musel projít nějakými životními změnami. Jestli má láska přijít, tak přijde a chce se to na to vnitřně postupně připravit, abys to byla schopná přijmout takové jaké to je a byla takovou lásku schopná nejen dávat, ale i přijímat a pak to má smysl a hloubku.

krásně napsaný, srozumitelně, přímo, prostě je jasný, že žádná teorie, ale vlastní prožitek

Jasmína má pravdu. Po smrti svého manžela,bylo mi 42 let, jsem se upnula na to, abych vychovala nebo dovychovala své děti.Dá se říci, že vše bylo v pořádku.Ale děti postupně ukončily školu a já viděla, jak už mě nepotřebují nebo čím dál tím méně, začínají si tvořit vlastní život. A tak jsem asi začala snít. A ve svých představách jsem si vytvořila prince z pohádky, a v pohádkách je psáno: A byli šťastní..... Jenže život je trošku jiný, to já vím. A asi máte pravdu v tom, že já sama sebe nemám ráda, já bych chtěla jen rozdávat lásku okolo sebe. Nevím, jak to popsat, cítím to tak ze srdce. Chtěla bych, aby bylo vše krásné kolem mě, ne věci, po těch jsem nikdy netoužila, ale vztahy, láska, popovídání, drobné radosti. Asi opravdu žiji v pohádce.

přitahují zas stejnorodé myšlenky, jen to nikam netlač, dej tomu čas. Určitě je někde člověk, kterého ve správný čas na správném místě potkáš.

že jste si si mnou popovídala. Docela mě to trošku postavilo na nohy. Mám zde své děti, práci, příštím rokem budu možná babčou, tak to bude zase vše dobré, viďte? Já se nakonec příteli nedivím, chtěl hned, abych se nastěhovala k němu, já chtěla čekat, až vyprovodím děti do života, tak jak jsem to slíbila manželovi, a on prostě čekat nechce. A ještě teď jsem zjistila, že má dost rád ženy. A co s takovým chlapem, že?

Dost dobrý!!!!

na chlapy, tak by určitě nebyl ani chvíli se mnou, ne? Nebo snad ano? Vlastně má rád ženy jenom kvůli jednomu, jak jsem zjistila, jinak je nepotřebuje, jinak je soběstačný. A to je taky dost dobrý?!?!?!?!?!Ne?

Ještě vám k tomu musím napsat, že tomu všemu nemohu pořád uvěřit a vše se mi zdá jako ošklivý sen. Zdál se mi hodný, milý, stará se o dítě, i když velké. Na jednu stranu si ho moc vážím. A chtěla bych mu poděkovat za všechny společně prožité hezké chvilky, i když na tyto stránky asi nechodí. A přeji mu u jiných hodně štěstí, když ho nenašel u mě. Bolí to moc, ale zatím žiji.

líp a dokázala jsem dokonce bývalému již příteli poděkovat za vše hezké, co jsme spolu prožili. Sice se čertil, ale já to myslela upřímně. Je to všechno pryč a já musím žít dál. Začínám se posbírávat z toho bolavého a budu se muset asi naučit myslet taky sama na sebe, nejen na ty druhé. Nevím, můžete mi i v tomhle někdo poradit? Já to neumím, pořád musím myslet na všechny ostatní kolem sebe a moje osoba mě nezajímá. Díky.

Ahoj všem kudlankám Ráda bych napsala něco málo ke komunikaci po Skypu. Přítel pracuje téměř rok v Německu, vídáme se jen o víkendu, někdy zůstane déle, ale mohu upřímně říci, že chatování po Skypu je skvělé, ale nesmíme si volat. To je pak zlé. Bývá dost unavený a podrážděný a pokaždé se dost ošklivě poškorpíme. Ale chatování je v pořádku. Teď zrovna se handrkujeme o nevěře, přeposlala jsem mu text od tuším Zdenka, tak se k tomu zajímavě vyjádřil - chyba pro něj Ale to je jen má osobní zkušenost, neříkám, že to tak musí být vždy a u všech My si spolu chatujeme denně, od rána do večera, prostě jakmile oba přijdeme do práce, spustíme chat a povídáme si a to samé pokračuje i po práci, když přijde on do bytu a já domů .. a za ten kontakt jsem vděčná, takže mi ten týden pak rychleji utíká a tak moc mi nechybí P.S. Jinak jen pro informaci, jsme spolu už šest let a takhle si píšeme od prvního seznámení A seznámili jsme se přes ICQ