|
 Tvoreček, který je na svá léta neuvěřitelně nabitý energií. Chová se občas zcela neúměrně svému vzrůstu a běžným zvyklostem. Občas si myslím, že má v sobě zakódováno dokonce cosi z pavouka... Velice ráda totiž leze po výškách. Když byla malá, byla můj velký mazel. Nyní je to tvrdohlavá mrška, která ač malinká, ovládá celou naši rodinu.
Kdo je to? Přeci naše Bonna, svérázný trpasličí pudlík, kterého máme po zesnulé babičce. Jednou si Bonna vyšla s námi na výlet, byli jsme tehdy na chalupě v Jeseníkách. Po dlouhé tůře samozřejmě všichni unavení, jediné, co hledáme, je místo k odpočinku v trávě. A víte, co nám ta mrška provedla? Zatím, co jsme využívali slunce, vůni trávy a a užívali si zasloužený relax, náš všímavý pes poctivě oběhl všechny naše batůžky. Šikovně si vybalila všechny svačiny a v odlehlém koutku je zbaštila...Pak jsme – ale jen kvůli ní - nakonec skončili v útulné zapadlé hospůdce u pivečka a guláše. Dost možná to s námi myslela dobře - však platí heslo: pes je nejlepší přítel člověka .... Poslední léta ji bereme jako psa-mudrlanta, který má doopravdy pod čepicí; nejradši sleduji její reakce na určité časem zaběhlé věty. Taková: "jedeme autíčkem?" milou Bonnu přímo vystřelí. Začne dělat kolečka kolem zahrady, pak si přitáhne svou deku, sedne si, kouká a blaženě čeká. Naopak, nedej bože, když někdo pronese: „Jdeme se koupat“. To okamžitě zmizí a a všichni abychom potvůrku hledali. Že by si byla vědoma, jak po vykoupání vypadá? Malá, hubená, spíše přerostlou krysu připomínající. Ale nejen koupání ji přiměje k útěku. Bonna je totiž pes-utíkáček odmalička. Stačí špatně zavřít a neuplyne ani minuta a psa není, takže následuje dlouhé hledání, pískání a volání. Vzpomínám, jak jsme opravovali plot, to vám bylo… Rozběhly se extra přípravy, kolem dokola jsme rozmístili různé kusy všeho možného, jen aby Bonna neutekla, ale neúspěšně. Neuběhla ani hodina a pes nikde. Nešťastná mamka běhala po domě a kolem domu, taťka vzal kolo a jel ji hledat na ulici… Já dostala za úkol pískat a volat. Nakonec se našla, díkybohu. Jen se pak kolem nás uraženě proplazila a rychlostí blesku zmizela v domě. Zažila a přežila toho v životě už mnoho. Na konci ledna letošního roku už vše vypadalo, že nás opustí. Na bříšku se ji udělala boule, která začala připomínat nádor. Poté, co už se jí přestala obnovovat tkáň, veterinář navrhnul utracení. Dohoda s ním byla jasná. Dáme jí šanci, a pokud nedostane bolesti (které zatím očividně neměla), neutratíme ji. Jenže ona se chovala jakoby nic. Venku lítala po zahradě, pokaždé, když někdo přišel na návštěvu, tak jásavě vyskakovala až ke klice a vítala nás, i když to byla minuta, co jsme odešli... Ano, zázraky se asi dějí. Naše milá Bonna se během pár týdnů najednou uzdravila, a dokonce jí na bříšku vyrostly nové chloupky; nádor se nějakým způsobem vypařil. To už i na doktora bylo trochu moc. Koukal na ni jak na něco neskutečného. Ovšem jen do té doby, dokud na něj Bonna neupřela svůj kukuč, nedívala se na něj svýma velikýma očima. Sedla si před něj a začala poštěkávat, ale ne jako normálně, bylo to, jako by mu sdělovala, jak to vše bylo. Pak se otřepala, koukla se na nás, skočila ke dveřím a štěkla ještě něco ve smyslu: "Tak co je, jdeme, ne?" A bylo. Od té doby se na ni díváme docela jinýma očima, nikdo neví, co se tehdy stalo, a proč se takhle chovala; ale všichni jsme rádi, že naši malou potvůrku máme doma, že je zase zdravá... Protože to zpestření, které nám každý den připravuje, je kořením našeho života. Teď netrpělivě čeká na své desáté narozeniny, které bude mít už za dva měsíce (vypadá přitom stále stejně). Ještě osm let a bude ve věku, kdy si bude moci pořídit řidičský průkaz… Teta Běta .
|
