V poslední době jsem dostala několik dopisů do kudlančí poradny na téma nejistoty, malé sebedůvěry, strachu před lidmi – nemyslím před lidmi vůbec, ale „jak budu před nimi vypadat?“ Zajímavé je, že ač jsou to dopisy od jinak velmi odlišných žen a dívek, jedno mají společné: podceňují samy sebe, nevěří si, nemají se rády, myslí si o sobě, že „to a to a to a to – je na nich špatné“.
Samozřejmě, že pokud by se člověk občas sám na sebe pořádně kriticky nepodíval, případně neuznal nějaký ten svůj průšvih (i když ho objevil jen on sám), pokud by nepřiznal věci, které by bylo možno udělat lépe, dřív, jinak – jednalo by se jednoznačně jen o samolibého egocentrika. Ale – nic se nemá přehánět. Tedy ani hledání chyb na sobě, ani hledání omluv pro ně. Pokud se snažíme – pokud to jde a je to v našich silách – ovládnout své úlety, přiznat si své neřesti i vady, jsme na poloviční cestě k úspěchu. Pak by měla následovat jakási „dohoda sama se sebou“: např.: „Ano, tohle se mi líbí, to mám ráda, ale nemůžu to přehánět. Takže nesním těch věnečku osm na posezení, ale jednou za týden si ten jeden ke kafíčku pořádně - a do posledního drobečku - vychutnám…“
Jsem totiž přesvědčena, že pokud se nejedná o záležitost, která je nad rámec (tedy záležitost, patřící už lékaři), jde hodně zvládnout sebeovládáním. Trochu jsem prve ty trampoty zlehčila – ale věřím, že mi rozumíte. Přesto bych se chtěla zeptat na váš názor: Co myslíte, jde „vlastní silou“ zvládnout - výbušnou povahu - nejistotu, - stydlivost, - překotnou reakci (střílení od boku), - nedostatek sebedůvěry – - a další trápení, které nám naše duše přináší? d@niela .
|