|
 Kolikrát mne už napadlo, proč zrovna psi a kočky dokáží ovlivnit život mnoha rodin. Zřejmě onen den, kdy se vám v domácnosti objeví chlupaté kničící klubíčko zanechávající loužičky na nejnemožnějších místech v bytě, je toho počátkem. A tak stokrát vytíráte, čistíte a snažíte se udržet byt v "slušné" podobě.
Tedy ne jen takové, kterou si ve své paměti odnášeli příbuzní, navštěvující vás každoročně o vánočních svátcích. Přiznám se, že štěněcí věk naší fenky Brendy byl pro rodinu nesmírný zápřah... Totiž ono pěkné, přítulné a hravé stvoření dokázalo s přehledem přerovnat páry bot, sem tam si něco z nich ukousnout či tak ožužlat, že byste jen velmi těžce zvládli technologický postup, kterým by bylo dosaženo podobného designu. Maličkým, ale zato zřejmě ostrým zoubkům neodolala ani babiččina bytelná křesla, u kterých toto miniaturní stvoření dokázalo rozkousat polstrování, ohlodat nožky a znaveno výsledným dílem v jednom z nich slastně usnout. 
Také velice rádo tlapičkami šťouchalo do mističky s vodou (dokud ji všechnu nevyžbrunda- lo), hledalo roztodivné skovávač- ky a vynikajícím způsobem koulelo očičkama, jen aby vás snad nenapadlo pokládat je za původce všeho nepořádku a zmatku, který nastal jeho přícho- dem do naší domácnosti. Odvážnou myšlenku, která nám proudila hlavami delší dobu, vyslovila nakonec babička. Prý je pejsek už dost velký a venku teplo. Tudíž Brenduška poputuje na dvorek do pravé psí boudy a bude hlídat domek. Babičce se nedivím, protože chudák stará, chtěla v noci spát a ne se pořád přetahovat o peřinu se psem. (Ale uvidí, že to ranní olizování obličeje jí bude určitě chybět.) Což o to, na dvorku se Brendě líbilo, ale nám pomalu docházelo, že bude těžké z ní vychovat pejska hlídacího, když veškeré návštěvy zvesela vítá, přidá olíznutí obličeje a nechává se blaženě hladit. Také jsme se dlouho snažili dopátrat, jestli vůbec umí štěkat. Ona totiž tento běžný psí zvukový projev vůbec nepoužívala. Poprvé, když zaštěkala, nejmladší z našich dětí se tak leklo, až se rozplakalo. Krásný ač nevídaný vztah má i ke kočce Micině a kocouru Mourinovi. Nechává je žrát ze své misky, občas si s nimi hraje a neublíží ani jejich koťatům. Ona totiž naše kočka Micina je diplomatka... Víte, jak se k nám dostala? Jednoho pozdního večera slyším urputné mňoukání u vrat, letím tedy otevřít v domnění, že zas kocoura někdo zapomněl pustit na dvorek. Rád se toulává a navštěvuje kočičí slečny v okolí. Otevřu, kocour se protáhne, jistým krokem míří k misce a pak šup po žebříku zmizí v seně. Ráno nevěřím svým očím. Po dvorku se prochází náš Mourin a s ním i neznámá černozrzavá kočka a oba očekávají ranní příděl potravy. Při tom všem se tváří, jakoby tu spolu bydleli odjakživa. Kočka tedy dostala jméno Micina a už u nás zůstala. Na svět již dvakrát přivedla koťata a vždy jim pelíšek zhotovila tak, abychom ho měli hned na očích. Je hrdá máma, pyšná na své potomky a přísně hlídá jejich vývoj. Když koťata byla malá, téměř vůbec od nich neodcházela, jídlo jsme jí dávali přímo až do pelíšku ve slámě. Jakmile kočičí děcka povyrostla, různě s nimi skotačí, nechává je po sobě lézt a dokonce je i chová. Vážně. Obejme je předníma tlapkama, zadními si je přidržuje a otočí si kolem nich ještě ocásek... Když to pozoruji, dojímá mne, jak se zvíře dovede s láskou starat o své potomky... Zdraví vás všechny (a vaše zvířátka) Světlana
|
. No a nakonec radši jsme naší Lízu nechali vykastrovat. A divím se, že nemáte kocourka, po ztrátě našich 2 krasavců, jednoho přejelo a druhý prostě zmizel. 
Teď taky máme ještě Mikeše,ale co přišel o oko, šel taky chudák pod kudlu,ale už se netoulá a drží se baráku.
