NČ psal v jednom příspěvku, že všechny ženský šacujou. Já tedy ne. Třeba jsem zbabělá, říkám si: co oči nevidí a tak - znáte to. Jednou jsem vyprala půlku výplaty v kapse své, ondyno zas plnou náplň do modré propisky v kapse manžela. Od té doby připomínám - projeď kapsy, než dáš něco do prádla na praní!
Pak to jen zvrchu projedu. A prima, není tam nic. Poslouchá mě! Ale teď k tématu samému. Ač nemáme společný účet, hladce jsme se dohodli, co bude kdo hradit. Funguje to... Důvod: rozhodnutí chotě Moje stanovisko: bylo mi to šumák. Myslela jsem si, že je vše o.k. - a ono nejspíš opravdu je, i když... Jestliže jsem sama doma, mívám záchvaty budování. Tu něco přetapetuju, něco přestavím, připevním. A tak jsem se jednou rozhodla, že přibiju obrázek na zeď, tam, kam chci já, a nemuset se handrkovat s tím svým, že tam ne a kdesi cosi. A jak tam hledám v komoře nářadí, co nenajdu: V otevřené obálce prachy. Tak to jsem tedy neodolala a zašacovala jsem si. Byylo toho víc jak čtvrt milionu... Pěkná černota, že. Svěřila jsem to kamarádce, dobré kamarádce - řekla mi, čekej. Nedělej scény. No a když jsme kupovali nové auto, bylo mi řečeno, ať se o peníze nestarám. Takže to je asi něco jako v předchozím příspěvku, co? Ovšem - jestliže jsou ulité peníze použity na společnou dobrou věc, je vše v pořádku. Nepátrám dál, žiju si se svým maličkým tajemstvím (že jsem věděla, našla, viděla) v naší domácnosti docela potichu a spokojeně. Co z toho (podle mě) vyplývá? Že si manželé nemusí svěřovat úplně, ale úplně všechno. Nebo máte jiný názor? wendy
|