|
 Jsem 7 let, 10 měsíců a několik dnů rozvedená… Byla to tenkrát medická láska - v laboratoři a na pitevním stole, pak v nemocnici, v ambulanci. Do toho dvě děti, dům a zahrada. Hodně peněz, málo času, hodně let - a posléze prázdné hnízdo a jeho milenka... Tak jsem to vzdala a odstěhovala se. S klavírem a psem. Doslova.
Ve stěhovacím voze se divně vyjímal Petrof a vedle něj malý jorkšírek. “Tak to, paninko, ani nestálo za to!“ Bydlela jsem pak u rodičů a posléze se ještě i pro mne, tehdy 50 letou, našel muž, se kterým jsem postavila druhý dům, okopávám druhou zahradu a žiji druhý život. Je mi 57 a pořád jsem si nezvykla, že jsem rozvedená. S druhým přítelem jsme se nevzali, i když bych v tom viděla řešení svého problému, ale on po tom netouží. Všechno je tak nějak „druhé“. Už nikdy ta krásná samozřejmost slova MY, NAŠE. Nedokážu to ze sebe vykřesat já, nebo on? Nevím, kde se stala chyba. Jsem si velice dobře vědoma toho, že bydlím v jeho domě (protože mi hned na začátku řekl, že po dvou rozvodech a dvou těžkých ztrátách majetku se nehodná dohadovat ještě i o tenhle dům). Nehoráznost, nebo realita? Manželství? Pro něj zbytečný cár papíru, navíc dost pokořující předmanželská smlouva, která to všechno, co by bylo „naše“ vlastně boří. Ale opět jenom realita v mezích zákona. Jezdí k nám jeho synové, moji synové, všichni čtyři vnuci; nikdo nemá pocit, že já nejsem pravá babička, či on dědeček. I když je fakt, že asi rok zatvrzele trval na tom, že moji syni mu budou VYKAT. Přitom je ale zaměstnal ve svojí firmě a nastartoval jim podnikatelskou dráhu, o které by se jim jinak ani nesnilo. Můj bývalý mezitím mění milenky jako ponožky, vždycky přijede s jinou, kterou představuje jako „moje paní“. Fakt, klidně měsíc jednu a hned další den, bez jakéhokoliv rozpaku, představuje jinou. Pak je na svatbě jednoho syna s jednou “svou paní“ a na křtinách vnuka s jinou. Ale tohle je mi celkem ukradené. Ale teď – pes z nouze i mouchy lapá - se dal v mezičase dohromady s tou první, kvůli které jsme se vlastně rozváděli. Mně bylo tehdy k smíchu, jak se snažila a říkala jsem, že: manželka jsem tady já, ta druhá je jen ku*va. Ach jo, a právě tato onuce se teď válí v baráku, který jsem já stavěla, v kuchyni, kterou jsem zařizovala... To ještě budiž. Co oči nevidí, srdce nebolí. ALE: Byly včera křtiny. A ONA se, "madam", nesla, jak by jí to všechno patřilo. Schválně před mýma očima k sobě přivolávala vnučku a říkala jí: “kuk na babičku“, a celá rozzářená se producírovala s kočárkem... a mě mohl šlak trefit. Nevydržela jsem s nervama a hned po obřadu jsem utekla. Jo. Můj „přítel“ to jaksi celkem nezaujatě pozoroval, aniž by se mi snažil pomoct. Jestli vůbec registroval, o čem to je... Přišla jsem domů tak strašně vzteklá, že jsem vyžehlila koš prádla, kropila jsem ho slzami zlosti a bezmoci. Dala jsem si pak panáka, ale ani to mi neulevilo a není mi dobře ani dnes. Nevím, co v sobě cítím. Nechuť, závist, touhu, opovržení... Dřív jsem byla babička jen já. Je to správně, že má babičky tři? S tou druhou, pokrevní, se snáším velice dobře, nejsem nijaká nenávistná, však to překvapilo i mne samotnou. Nemám vyřešený rozvod? Proč to přišlo právě s touhle důrou zpět? Už jsem pustila z hlavy manžela, krvavě po odpoledních vydřený dům… Mám se líp, snad. Ale nikdy to už nebude poprvé… A vlastně ani sama nevím, co chci. Já vlastně chci, aby se vrátil čas o 10-15 let zpět, aby byli kluci menší, aby byla pohromadě rodina, která se už rozutekla, abychom museli šetřit… Připadám vám jako blázen? Ale i jenom to, že jsem to ze sebe všechno vypsala, mně udělalo trochu pořádek v mém zmatku... Ivana ODPOVĚĎ: Ani nevíš, Ivano, jak moc moc ti rozumím... Přesně si umím představit tu situaci, když se díváš na tu důru, co veze TVOJE VNOUČÁTKO! Člověk oželí barák, zahrádku, chlapa - ale tohle? Je to chvíle plná bezmoci, já vím - chvíle, kdy si říkáš: "Mám udělat kravál, nebo se na to vykašlat?" A taky chápu, že se tě hodně dotklo, že se tě tvůj přítel nezastal. Nemusel před lidma, ani před ní, ale že třebas nepřišel, nedal ti ruku kolem ramen a neřekl (jen tobě, nikomu jinému) třeba: "Prosím Tě, vybodni se na tu krávu, stejně ti nesahá po kotníky..." Máš výhodu (ale i nevýhodu) inteligentní holky. Asi proto jsi hrdě odešla jen s čubíčkem a Petrofem... Určitě jsi nedělala žádné scény. A i teď je to pod tvou úroveň... Já vím, ale přeci jen si myslím, že v případě tvého "ex" bys měla být - alespoň teď - trochu razantnější. Je to jen můj osobní názor, nevím, jak to berou tvoji synové, ale já sama bych jim asi řekla, že ti přítomnost téhle dámy na vyloženě rodinných záležitostech vadí. Vím, že většinou něco podobného děti chápou a respektují. Tady se nejedná o to, že bys nějak omezovala sexuální rozmach svého bývalého chotě, ale - jak říkám - já osobně bych prostě řekla, že ona tam nemá co dělat - z důvodů jim notoricky známých - a že pokud ... atd. Ale - jak říkám, to je jen můj názor... Ivanko, neboj se, tím bys se nesnížila... . A co se jedná o toho tvého současného souputníka: přestaň po něm chtít to, co v něm asi není. Dokonce si myslím, že on z tebe cítí, že ho bereš tak trochu jako "second handového"... To s těmi tvými syny - tím si mě získal; asi bych tedy i omluvila jeho počáteční odtažitost. Podle všeho - a hlavně i podle toho jeho strachu se vázat - si nejspíš asi taky neužil zrovna jen nebe a housličky. Možná že i to, že nijak nereagoval, pramení z téhož - prostě "nechce se asi míchat mezi vaše problémy". Třeba si říká, že by mu tam kdokoli z nich mohl říct, že to není jeho starost... No, ale - jen tobě a třebas i jen doma - něco říct mohl, to jo... :-)))) Ale, to by zase byl úplnej anděl :-)))) . Co kdybys mu to zkusila říct? Rovnou? Jen tak, klidně, v pohodě se zeptat na jeho názor? Nemyslím si, že bys žila s nějakým hloupým chlapem. Tak určitě nehrozí, že by reagoval nějak mizerně... A jak říkám, spíš by debata na tohle téma mohla vyčistit nějaké tvé mráčky... . d@niela .
|
