Sklopená hlava a tvrdá beraní palice se tak střetavá s názorem rodiče. To je pak boj. Uvedu pár příkladů, protože už si s ní nevím rady. Právě jsem ji odvedla do školy a je mi z toho na nic...

„Máš připravenou tašku na zítra do školy?" „Jo, mám" odsekne Petra.

„Tak proč máš vykramařený učení na stole a v přední kapse rozpláclou svačinu a pití od včerejška?"

Cestou do školy chodíme se spolužačkou. Vyprovázím je.

„Mami, dneska jdeme na plavák. Já se tak těšim," vypráví Petra.

„Já se taky těšim na koupání."

„Co mi skáčeš do řeči!? Teď mluvím já!!" Okřikne spolužačku Petra.

Někdy chodím s nimi. Cestou je malý obchod, kde nakupujeme. Vyjdeme z branky.

„Ahoooj Petro!"

„Hmm, ahoj." Kuňkne polohlasem Petra.

„Ty neumíš pořádně pozdravit?! Já nic neslyšela, Petro." Nafouknutá jde o pět metrů před námi.

„Teto, co jí je?"

„Nevim, zase je nafouknutá."

„Tak co, holky, jak bylo včera na Dětským dnu ve škole?"

 „Jooo, príma. Hráli jsme hry a jeden páťák všem říkal, že vaše Petra má ráda Jirku ze třídy."

 „Nene, nene to není pravda" křikla Petra a začala fňukat a natahovat.

„Petro, prosím tě nech toho! To se přeci tak říká. My s tátou přeci víme, že se s Jirkou kamarádíš a hrajete si u nich nebo u nás. Tak se hned kvůli tomu nebudeš nafukovat!"

Odpoledne zvonek.

„Teto, nezlobte se, ale já už s Petrou nebudu ráno chodit do školy. Ona je na mě pořád nafouknutá, utíká mi, nebaví se se mnou, že prej jsem ji před vámi s tím Jirkou ztrapnila."

Šla tedy Petra asi třikrát sama do školy a pak se holky udobřily.

Za týden zvonek.

„Teto, já už s Petrou chodit nechci. Ona mě ve škole pošťuchuje, pomlouvá a Jitce řekla, ať se mnou nevyměňuje samolepky. Tak já budu radši chodit sama. Ona je pořád nafouknutá. Tak se na mě nezlobte."

Úplně se mi vybavila Petry nálada a spolužačce jsem se vůbec nedivila a plně ji chápala. Taky by mě nebavilo chodit do školy s holkou, která jde pět metrů přede mnou, utíká mi a nebaví se se mnou.

Tak chodí do školy každá zvlášť.

Vysvětlili jsme Petře, že pokud se bude takhle chovat - nafouknutě, uraženě, mluvit potichu - nikdo s ní nebude kamarádit, protože si každý bude myslet, že je nafoukaná. Nikoho nebude bavit poslouchat ukuňkanou holku. To si radši najde jiný kamarády.

Brečela, že není nafoukaná ani ukuňkaná.

Jdeme ráno do školy. Petra opět zdraví na půl huby. Zase nám uteče a jde před námi. Něco mumlá pro sebe a pak křikne: „Slyšíš, mami?!"

„Petro, jak tě můžu slyšet. Kolem jezdí auta, to zaprvý a za druhý jdeš před námi, mluvíš jen pro sebe, tak tě neslyším. Jestli mi chceš něco říct, zastav a řekni mi to pořádně!"

„Hmm, tak už nic," zahuhlá pro sebe a natáhne zas tlamičku.

„Petro, nebudeš se mnou mluvit jako s nějakým otrapou! Jsem tvoje máma! Tak jestli něco chceš, mluv se mnou pořádně!!"

„Jaký máte úkol?"

„Tady z matematiky, ale já tomu nerozumím." Řekne naštvaně.

Vysvětlím jí vedle na papír, jak příklad vypočítat.

„Ale takhle my to ve škole neděláme. Paní učitelka to na tabuli dělala jinak."

„Dobře a jak teda?"

Napíše mi to vedle na papír - a je to úplně stejný postup, jak jsem jí ho vysvětlila já.

„Petro, ale to je úplně stejné!"

„Ne ne, není!!" Odsekne.

„Tak víš co? Spočítej to podle sebe a já se pak přijdu podívat, jestli to máš dobře."

„Tys to napsala špatně! Takhle to ve škole nepočítáme!" Hádala by se, palice jedna beraní.

Když to slyší táta a nemůže to už vydržet, křikne: „Petro nech toho! Máma ti chce pomoct, vysvětluje ti, jak to máš vypočítat a tak na ni budeš ještě hnusná a okřikovat ji? To si nezvykej!"

„Hele, vykašli se na ni. Nech ji, ať to vypočítá a pak ji to zkontroluj. Nevnucuj se jí, když ona tě vůbec neposlouchá a stejně si to udělá po svým.", řekne mi manžel a já odcházím z pokoje.

      Takových situací je u nás nespočet. Vysvětluju jí, že mě nebaví ji pořád popohánět, zvyšovat na ni hlas nebo ji okřikovat. Nedávno jsem jí poprvé přeškrtla celý úkol v češtině. Musela ho přepsat. To bylo slziček, ale přepsala ho bez chyby.

     Pak byla jak milius. Udělala sýrovou pomazánku, namazala nám k večeři všem chleby a nakrájela na andělíčky. Vím, jsem měkká máma. Tohle vzdorující období se přesýpá jak písek. Jednou je hodná a pak na oplátku pichlavá jak bodlák.

Myslíte, že bych měla mít tvrdší ruku?

Jak řešíte tyhle situace vy?

Díky všem, Jitka