Milá Kudlanko, mám dlouhodobý problém, na který jsem včera opětovně poukázala a tím se situace mezi mnou a manželem opět vyhrotila. Je nám s manželem 38 let, jsme spolu 16 let a posledních pět šest let upadá náš sexuální život. Dříve – řekněme prvních deset let, jsme v této oblasti neměli problém.
Vždycky jsem měla sex ráda a ráda si ho vzájemně s manželem užívala. Jednou mě však naštvaně častoval slovy "nymfomanka" a ve mně se vytvořil blok - že tedy nebudu nikdy tou první, že budu vyčkávat, až bude chtít on..., no a on chce míň a míň. V současné době je frekvence našich styků stěží 1x za čtyři měsíce. Naše soužití je, myslím, v pořádku; v pohodě fungujeme jako rodiče, partneři... až na TO. Tento víkend byl neobyčejný: bydlíme v samostatném bytě v domě spolu s mými rodiči - a po dlouhé době se nám podařilo zůstat s manželem v celém domě sami. Rodiče odjeli a dítě je u druhé babičky. Začátek byl slibný - v pátek večer jsme byli ve společnosti, včera (sobota) jsme spolu vařili, škádlili se, sem tam obětí... (to je u nás poměrně běžné); dokonce mi jen tak z ničeho nic řekl, že mě má rád. Byli jsme šťastní. V podvečer jsem ale však, asi díky své jisté frustraci z TOHO, na jeho nevinnou poznámku reagovala slovy, že já až tak spokojená nejsem, že ví, že mně mrzí to, že o mě takto nemá zájem, že si připadám jako největší vnucka, když to chci řešit jen já, když opakovaně upozorňuji, že mi to vadí a bolí mě, že prostě on zájem o sex neprojeví, když ví, že já po tom toužím. Tento rozhovor nebyl zdaleka naším prvním na toto téma, a vždy skončí velkou hádkou. Několik desítek minut poté, co mi řekl, že mě má rád, mě zval pizdou, která je ta nej... horší, zlá, protivná, tlustá, nehezká, že kdo by s takovou sex chtěl? Ale pokud mi to udělá dobře, ať sebou kydnu na postel, že mě vyd*be, ať mám pokoj... Plakala jsem, říkala mu, že mě to trápí, že si nemyslím, že je to v pořádku; že sex přece do manželství patří, že si připadám jako ta poslední, která si zaslouží jen odplivnutí. Myslím, že nejsem nehezká, pěkně se oblíkám, dbám o sebe, v zaměstnání jsem úspěšná; pravda, za těch 16 let co jsme spolu, jsem nabrala tak 14 kg, ale při mé výšce (178) mám do obezity stále daleko. Je pravda, že jsem někdy nevrlá, protože mě to trápí, a on to ví – a nic. Jindy se snažím přemáhat, nemyslet na této problém, jsem příjemná, milá, v pohodě spolu vycházíme – a opět nic. Včera mě však urazil jako nikdy před tím: najednou začal říkat, že spát prý se mnou bude, až zhubnu nejmíň deset kilo, budu milejší a hezčí. A nebo ať si najdu nějakého drbana a jemu dám konečně pokoj. Jsem přesvědčená, že už nevěděl kudy kam. Poprvé taky spal v obýváku – ani si nepřišel vedle mě lehnout, nedal mi jako vždy pusu na dobrou noc… Jsem si jistá, že jiná žena v tom není a nikdy nebyla. Ani já jsem nikdy neměla snahu si někoho najít, i když v zoufalství už mě i to napadlo. Nechci přijít o jinak pohodové manželství, ale současně se cítím být mladá na to, abych na sex rezignovala… Prosím, neměl tu někdo podobný problém? Nebo jak to vidíte nestrannýma očima? Alena
|