|
 Můj manžel nesmírně rád vaří. Také rád jí, ale to je až ve druhém gardu. Vaření, dokonalá úprava jídla na talíři, naservírování a pak vyslechnout obdiv… to je jeho. Bohužel, doplácejí na to jak jeho, tak i moje rozměrové parametry. Žít s ním, to znamená buď mít k jídlu přístup anorektika, nebo rezignovat a užívat si.
Pochopitelně, že jeho záliba je důvodem mnoha našich půtek. Protože odolat jeho vaření téměř nelze, ať mu to zdůvodňuji jakkoliv. Naše debaty většinou končí jeho slibem, že jen dovaří ze „zbytků“, co jsou ještě doma – a pak už určitě… A v tom je ten problém, ten "zakopaný pes". Protože cokoliv přinese z obchodu, rozbalí, malinko ochutná (a někdy ani to ne) a šoupne do ledničky, je už „zbytkem“, který čeká na spotřebování. Ale zastavme se u tohoto slova v jeho běžném významu (ohledně potravin) – tedy zbytku jídel, u toho, co se nespotřebuje a povětšinou vyhazuje. Sama jsem to nikdy nezažila, u nás co se uvařilo, to se vše spotřebovalo. Prostě talíře prázdné, nebylo co vyhodit. Teprve až po absolvování několika návštěv u kamarádek jsem zírala, jak se také dá „hospodařit“. Všem se nandá na talíř a to, co nedojedí, jde do koše, respektive do kontejneru. Pochopila jsem po návštěvě u jedné známé, proč tak těžko vychází s penězi, když minimálně třetina nakoupených potravin jde do odpadu; sečteme-li to, co se logicky vyhodit musí (slupky, kosti atd.) a to, co jsme uvařili, pak z talířů sešoupli a vyhodili, dojdeme k dost vysokým částkám. Nemyslím si, že ať jsme jakkoliv bohatí, můžeme nad tím mávnout rukou. . Vzpomínám na jeden zážitek z doby, kdy jsme jezdívali s dětmi na tréninkové tábory (měla jsem svého času velkou sportovní školu). Pronajali jsme si v Podkrkonoší „sokolovnu“ – velikou budovu, kde byly ložnice, jídelna, kuchyň a tělocvičny. Mj. super vybavení, prostředí i okolí. Předávající pán mi všechno ukázal, předvedl a ještě řekl, že odpoledne přiveze nádoby na odpad. Brala jsem to tak, že to budou běžné kontejnery na normální „smetí“ atd., ale on přivezl vysoké nádoby na „zbytky jídla“. Vykuleně jsem na něj zírala a pak se s ním dohodla – nechá tam jednu, právě jen na ty „slupky, kosti atd.“, a sdělila jsem mu, že „naše děti zbytky nenechávají“. A to zase vykuleně zíral on… Vařily dvě maminky, kterým jsme pomáhali (každý den vybraná parta + já). Ještě před servírováním prvního jídla jsem hladové jídelně oznámila, že každý může sníst tolik, kolik bude chtít. Nikoho v ničem nebudeme omezovat. Ale – zbytky neexistují. Proto ať si vždy řeknou kolik a přidat si mohou do libosti… S úsměvem vzpomínám na několik superjedlíků, kteří stávali před výdejovými okénky a nechávali si od děvčat přidávat a přídávat.. Po návratu se mě pak chodili rodiče některých dětí ptát, „co jsme to, proboha, s jejich mazánky provedli, že teď najednou jedí, neloudají se s jídlem a nenechávají zbytky“. Předesílám, že jsme měli s sebou 75 dětí ve věku od šesti do osmnácti, plus tři dospělé trenéry. Snídaně, svačina, oběd, svačina, večeře, druhá večeře. Ze sokolovny jsem za ten týden vylezla jen párkrát...
Povězte, jak je to u vás doma s jídlem: Nandaváte každému tolik, kolik sní? Nechávají se zbytky? Jí se i ohřívané, nebo zbylé vyhodíte a vaříte nové? d@niela
|
