Tak jsem se hluboce zamyslela při čtení série článků na Kudlance (nových i těch starších - co jsou na fóru) na téma hubnutí. Pravdou je, že bych potřebovala zhubnout jako sůl. Při pohledu do útrob mé skříně na mě jdou mdloby, protože mi sednou jedny kalhoty z deseti a na zbytek se vesele práší. Říká se, že věci, které na sebe neoblečete tři roky, máte vyhodit.
No - to ale nemůžu! To bych si regulérně připustila, že zůstanu tlustá a to v žádném případě nehodlám! Ano, problém je v mé pevné vůli. A s tím spojeným občasným pocitem, že to není ještě tak hrozné. Zajímavé je, že pocit, že to není tak hrozné, se mne většinou zmocňuje při pohledu na nějaké dobré a pochopitelně ne příliš dietní jídlo. Kdežto při náhodném pohledu do výlohy si naopak říkám „Ale fuj, měla bys s tím něco dělat". Proto velmi vítám úžasný Danielin nápad s hubnutím na Kudlance. Myslím, že by se nám konečně mohlo podařit spojenými silami zbavit aspoň několika přebytečných kilogramů. Co si budem povídat, každé kilo je znát. Hlásím se dobrovolně ke sledování mých špeků a ke zveřejnění, čeho je třeba. Ale - kdyby někde prodávali pevnou vůli, šla bych si dvakrát a ráda sáhla hluboko do kapsy! Takže si myslím, že v tomhle případě opravdu není důležitý zvítězit, ale zúčastnit se a zhubnout aspoň pár kilo. Nebo deka? Nebo alespoň už nepřibrat? I to je někdy výhra. A hlavně - vydržet! Víte, co je nejhorší? Že i když člověk ví, že změna musí být trvalá, tak i když se to podaří, tak po roce, dvou, se kila začnou nenápadně plížit zpět... Ale tenhle boj se zkrátka nesmí nikdy vzdát, protože pak.... pak.... bychom byly staré. A to není otázka věku, ale pocitu. Takže, vzhůru do boje! Kamila
|