Pokud Ti není dostatečným varováním to, co prováděl Tobě, představ si, že by časem začal mlátit to vaše sladké miminko. Jen proto, aby ublížit Tobě.
A to si žádná normální máma nedá líbit, aby někdo ubližoval jejímu dítěti.

Netrpíš nějakými sebedestruktivními pudy? Naprosto Ti schází jakýkoliv pud sebezáchovy. Co s takovým blbem pro život??? Odstěhuj se někam na severní pól, někam hodně daleko a prostě ne něj zapomeň!!!! Proč se necháš stále takhle psychicky vydírat???? Vaše dítě bude jen jeho dalším prostředkem k tomuto vydírání, je to nutný??? Začni si vážit sama sebe, třeba už jen proto, že jsi sebrala tu sílu, rozhodla se a odešla, že chceš hezký život pro své dítě. To by byl přece krok zpátky do středověku, se k němu vrátit, nemám z Tvého psaní pocit, že by se nijak výrazně změnil. Všechno chce svůj čas i to zapomnění, zapracuj na sobě (třeba i za pomoci psychologa), po čase se najde jinej, co si Tě bude vážit a pak už to budeš vidět ale úplně jinak.

dostat po hubě jednou, dokonce ani víckrát!!!! ... Svatá prostato!
Kolik ti vlastně je let? 13? 14? 15?

móóc užitečnou radu a věř mi, že je pravdivá, lety odzkoušená:

Člověka prostě nezměníš!!!!! To by musel chtít sám!!!! A k tomu ho nedonutíš pokud sám nechce!!!

Je mnohem lepší se dát vnitřně odhromady, ujasnit si jaký život chci hlavně sama pro sebe a pro své dítě a najít si člověka, který nejen sdílí podobný názor, ale který se k Vám bude podle toho chovat.

toho chlapa, kterej se k ní bude hezky chovat.
Páč tadle za tim Svym Kryplem potáhne jak slepice po flusu kdykoliv on luskne prstama. A ona ho přitom ještě odprosí za všecko co kdy neudělala.

a pevně doufám, že bude stačit názor mamči. Když si představíš, že by se takhle choval k tomu děťátku, mělo by ti to jako motivace bohatě stačit!

Znám to totiž z vlastní zkušenosti. S tím rozdílem, že děťi mám dvě a už dospělé a bývalý manžel mě nemlátil. Ale přesto, že už je rok a půl pryč (a já od začátku vím, že je moc dobře, že odešel) pořád nedokážu vysvětlit citům - nebo co to je - že ke mně už nepatří, že má jinou, nemá o mě zájem a že už se to zpět nikdy nevrátí. Nepomáhá ani to, že můj rozum moc dobře ví, jak je mně i dětem bez něj líp a nechtěla bych ho zpátky ani za nic. Přesto je mi toho všeho občas líto, je mi smutno, a když ho někdy (naštěstí málokdy) potkám, vždycky mě to rozhodí.
Věruš, moc jsem ti asi nepomohla, jedině můžu napsat to, co v mém případě aspoň trochu účinkuje - snaž se stav, že už k sobě nepatříte, přijmout jako fakt. Tvé rozhodnutí od něj odejít bylo správné, tak to přestaň rozebírat coby kdyby jestli by a tak. Je to tak, jak to je a je to tak dobře. A citům prostě neporučíš, ty musejí vyprchat samy.

.

tak si ho teda vrať.
Ale pak neskuhrej, páč si fakt nic jinýho než přesdršku nezasloužíš.

Věro,
sice tě neznám, ale jsem na tebe moc hrdá, že jsi dokázala přítele opustit. Opravdu. Moc ti k tomu gratuluji. Sama si uvědomuješ, jak dobře jsi udělala. Chtělo to odvahu a tys ji našla.
Na to, abys zapomněla, bych ti poradila kineziologii, protože mě samotné v podobné situaci pomohla moc. Uvědomila jsem si, proč jsem dotyčného člověka vyhledávala, co mi to dávalo, co bralo. Ale ozve se asi spousta rýpalů, kteří to zkritizují. Takže bych ti poradila totéž co mamča a pak toho psychologa.

tos napsala výborně. Jsem rozvededná (taky mě nemlátil atd...), návrh na rozvod jsem podala já a stejně - občas si řeknu, jestli jsem neudělala chybu a zasteskne se mi - prostě jsem s ním byla dlouho! Pak se otřepu a vládu převezme rozum přeci vím, proč jsem se rozvedla!

Umis se vzit do situace, ze tvoje dite by se balo pozvat domu kamarada, protoze by se stydelo za opileho, vulgarniho tatu, ze by se stydelo za maminy modriny, ze by melo pocit menecennosti, ze by se z nej stal ustrasenej, smutnej clovicek. Ale taky by se z neho mohla stat presna kopii otce..... urcite bys takhle nechtela zit. Udelala jsi odvazny krok dopredu, tak se uz neohlizej !!!

...za Vaše rady. Z racionálního i faktického hlediska jsem jsem z toho venku. Rozhodla jsem se kvůli děťátku, ať ho "nepoškodíme", ať se z něj nestane něco jako jeho otec. Taky jsem se začala stydět sama před sebou, zkoušela jsem různé věci, jak situaci změnit, ale nic nepomáhalo, stejně se ze mně začala stávat věčně ubrečená a ustrašená troska, která už nic změnit nedokáže. Ale sebrala jsem se a jsem pryč. I když se bojím, že budu sama. Je to jako závislost, člověk ví, že mu něco škodí, ale stejně to dělá (užívá) a nemůže si pomoci. Dík i NČ (nadčlověk-to se mi vždy vybaví při Vašich komentářích), drsně řečeno, ale máš pravdu, část mně by se za ním ráda táhla i po tom jeho flusu. Možná by jste si s mým bývalým rozuměli, on mi několikrát, vzhledem k mé nespokojenosti, radil podstoupit lobotomii či elektrošoky, protože blázen jsem byla já, když se mi nelíbilo, jak se ke mně chová. Myslím, že tak vážné to se mnou není, ale nějaká deficit osobnosti je utčitě. Stejně jako já nechápu, jak může chlap mlátit ženskou (vůbec slabšího), tak asi ani ty nechápeš, že existují slabší a méně sebevědomé osoby, ale to neznamená, že by si proto zasloužily zlé zacházení. Kdyby byli všichni tak rázní a se fším hotovi jako ty, neexistovala by problematika domácího násilí. A proto, že je někdo slabý, není hoden opovržení.
Já si třeba představuju svou ráznou kámarádku (řekla mi: mně by se dotknul a už by viděl to tóčo), tak tu si představím, že sedí v koutku a brečí: auauau, on mně nemá rád... a to mně rozesměje a ušklíbnu se nad sebou fňuknou a mám na chvíli zase trochu síly a chuti bojovat se svým bolestínstvím a strachem.
Nebo třeba Veroniku Žilkovou, jak měla a má strach o život svého dítěte, zase jak sedí v koutě a fňuká...
Potřebuju zase načerpat do života trochu humoru a nadhledu.
Takové nějaké finty jsem myslela.
Ještě pro NČ, fakt nejsem žádný debil, jsem hezká a IQ 135, i přesto nedostatek sebedůvěry podrazí nohy. A já se chci zvednout.

von tě sice mlátil, ale podle něj sis to jistě "zaswloužila" a když si mu zdrhla tak holt von měl pravdu - a rodinu jsi rozbila ty...kašli na to, udělala jsi jedině dobře.

Věro, nebo ještě jinak - tys nic nerozbila, rodina jste nebyli, v rodině má člověk najít zázemí a ne se třást strachy. On samozřejmě tuší, jak tě srazit na kolena - ať fyzicky nebo psychicky. A využívá toho. Já bych hodně přemýšlela nad tím, jak to, že máš tak malé seběvědomí a necháš na sobě páchat zlo. Dá se s tím hodně pracovat, je to proces ne trvalý stav. Místo vzpomínek na dávnou "lásku" makej na tom, jak sama sebe začít mít ráda. Je spousta knih, aspoň pro začátek. Moc ti držím palce a měj na paměti, že máš zodpovědnost za dětství syna a za to, jak na něj jednou bude vzpomínat a jak jej ovlivní.
Á propos - chce se otec stýkat se synem? Máte to nějak vyřešené?

ale cítíš to pod řádky ? Píšeš, že se bojíš, že budeš sama. A tohle je ten moment, co nás holky svazuje. Ale v tvém konkrétním případě - ty už třeba ani netoužíš po něm, nestýská se ti po něm. Ale nevyhovuje ti situace. Stýská se ti, že jsi sama a že dítě nemá tátu jak by mělo normálně mít. Prostě tam ten třetí chybí. ALe já si myslím, že sami nezůstanete...

Pakliže jsem se tě dotknul, tak to bylo přesně to, co jsem chtěl.
A uplně zbytečně mi vemlouváš, že nejsi taková, jakou tě vidím. Mně nemusíš!!!
Dokaž si to sama sobě, že OPOVRUHUJEŠ každým, kdo JEDINKRÁT vztáhne ruku na Ženu!!!
Že takovej "mužskej" (protože v tom případě nemůže bejt o "chlapovi" ani řeč), ti nestojí ani za myšlenku. Natož za nějaký zapuzování!!!! Ježišmajrá, kurnik, probuď se!!!!

jsi ohromná, klobouk dolů, tohle ne každá dokáže a je to moc těžké. Ty ostatní pocity, které tě pořád ještě trochu trápí, chápu a neodsuzuju. Přestože jsem nikdy nic takového nezažila, rozhodně tě proto nepovažuju za "slabou trubku, co si nic jiného než přes držku nezaslouží". Kdo si zvykne na drogu, těžko se závislosti zbavuje, i když moc dobře ví, jak mu ta droga škodí a že mu dala mnohem víc zlého než dobrého.

Jsi statečná, když jsi odešla, rozumná, když pořád víš proč a že to má smysl, a odvážná, když si připustíš, že nejsi úplně za vodou. Držím pěsti.
Praktickou radu bohužel nemám, ale myslím, že ji ani nepotřebuješ, jsi moc schopná na to, abys riskovala ublížení svému dítěti, nebo ublížení sobě a tím to, že chlapečka dostane do péče jeho biologický otec.

Ahoj Věrko,to,co popisuješ jsem měla možnost zažít na vlastní kůži také. Můj bývalý přítel byl alkoholik, ale na to jsem přišla až po určité době.. V opilosti i za střizliva mě pak buď ponižoval a tím psychicky deptal a nebo mi vyznával lásku, tak si vyber..Dostala jsem se po nějaké době do depresí, hodně tomu také napomohl můj neúspěch v zaměstnání, protože jsem se s jistámi praktikami realitní společnosti, ve které jsem pracovala nedokázala ztotožnit a finančně jsem na tom nebyla nejlépe, musela jsem vyhledat pomoc psychologa. Měla jsem hrozný strach z toho být sama, že to finančně neutáhnu..Dnes již žiji druhým rokem sama s dcerkou (není jeho), ale také mi to trvalo, několikrát jsem se vždy po nějaké té poslední kapce sebrala a odstěhovala k mamince, ale jak to tak bývá, vždy mě ukecal,abych se vrátila zpět. Musím říci, že k mému osamostatnění hodně pomohlo to, že jsem si našla nové zaměstnání, které mi umožňuje postarat se o nás o obě. Mohly by jsme na tom být finančně lépe, ale to není to nedůležitější..Nyní mám ovšem problém s tím, že se mi nikdo nelíbí. Asi jsem moc opatrná při výběru partnera, mám strach..P.S.Taky mi bylo psych. testy vyhodnoceno nadprůměrné IQ a jsem vysoká štíhlá blondýna..:-D,divný, ne? Pa,pa a držim ti palce, aby tě ten pitomec opět nezlomil a aby jsi našla sama sebe, zkus psychologa, možná to rozkryjete.. Adéla