Je to již pár dní co se navěky změnil můj život. Stalo se to náhle, bez varování a zajisté to ovlivní generaci mých pravnuků, vnuků, budoucích manželek, manželů, jejich dětí i smetí. Ani nevím, jak mě to vlastně napadlo. Ještě když jsem vstupoval do supermarketu na našem sídlišti, netušil jsem zradu. Regály v obchodě jsou nyní již plné a vždy se na mě smějí svým typickým úsměvem:

„Kup si zboží co nabízíme - utrať své peníze právě teď - určitě budeš moc spokojen - a vrátíš se nám o tom vyprávět." 
 

     Tiše jsem putoval mezi těmito poety a po krátkém nákupu vyhlížel pokladnu, která mě nikdy nepotěší. Ještě dříve však můj pohled spočinul ve vitríně, která tiše brumlala svou 220 wattovou symfonii. Sledovaly mě pochoutky dovezené z doby sýrové a mléčné. Jogurty, tatarské omáčky, pribináčky, sýry tavené, plátkové a v neposlední řadě... V tom jsem je spatřil... Modrobílé obaly s hlavou panáčka uprostřed mi vnukly geniální, epochální, fenomenální myšlénku: Naložím si je! Do oleje, koření, cibule a pepře, bude to příjemné a budu chtít ještě.

     Právě se roztočila spirála, která ukončila svůj odpíchnutý rittberger po dalších 14 dnech letu...  A už jsem ho nesl domů, ve vatě, v alobalu, prozpěvoval si oblíbenou melodii a brnkal o obrubníky s noblesou. I když proti Pepům nic nemám, již jsem věděl, že zanedlouho ukončím jejich život jako kanibal. Toto není recept na nakládaný hermelín, ale pokud se propracujete až ke konci textu, můžete se těšit na výlet do sfér, které navštívíte až při posledním tanečku na svém náhrobku.

     Přišel jsem domů a ačkoliv obvykle všechny zakoupené potraviny vždy umístím na správné místo, tentokrát jsem běžel s nákupní taškou přímo ke kuchyňské lince. Připravil jsem si prkénko a rozbalil první hermelín, který se pokoušel schovat ve stříbřitém obalu. Ten jsem odhodil, neboť se nedomnívám, že by při zrání nějak podstatně pomohl. Bílá nádhera se nalézala přímo přede mnou a já začal dělat čest své pověsti vynikajícího chirurga... Skalpelem jsem hermelín podélně rozřízl a uviděl vnitřnosti tohoto génia. Svěží vůně se linula z jeho útrob, a tak jsem začal svoji nakládačku. Jelikož to mám rád ostré, má chilli omáčka se zvolna roztírala na vnitřní stranu půlky hermelínu. Vzápětí přišel ke slovu pan česnek. Tiše se představil, svlékl a za chvíli byl lisován. Poté se rozprostřel na zmiňované půlce hermelínu a opaloval se za svitu mé kuchyňské zářivky.

     Vyrušil ho až příchod babičky kořenářky. Trochu mi ušpinila prsty mletou paprikou, ale pepř a hrstku majoránky již servírovala bez uzardění. Při krájení cibule mi sice nepomohla, měla spíš možnost sledovat několik lítostivých slz, co ukáply na počest Pepy. Když jsem cibulí posypával onu půlku hermelínu, smutek byl zčásti zahnán. Pak už to šlo ráz naráz...

     To samé jsem udělal i s druhou půlkou a nechal napustit vanu ke koupeli. Nebyla ani horká ani ledová, zkrátka tak akorát. To bylo slávy. Hermelínům zjevně stoupala do hlavy. Nořil jsem je zvolnado čiré kapaliny, ve které se topili neplavci. Nové koření zkoušelo plavat kraul, aby svůj marný boj s těžkými vodami tohoto oceánu vzdalo na dně naznak. Kuličky pepře se ani nesnažily splývat, rovnou se potopily ke dnu a obdivovaly tam krásu korálových útesů, které zkrášlovaly dekorace bobkového listu. Nejvíc mě pobavil kmín. Ten ze začátku splýval na hladině a pobrukoval si známé swingové melodie. Jak oceán zavířil, nerezignoval a snažil se dostat zpět na hladinu. Stejně jako v případě nového koření, to byl boj marný. Pár snaživců kmínů se sice dostalo na chvíli na hladinu, ale jak přišel další vír, dostaly se na hladinu jiní, bohužel již mrtví kmínové. Cibule to měla také zajímavé. Jak půvabně se nasákla a ztloustla, nepomohla by jí ani redukční dieta. Klesla ke dnu jako doktor Mráček s betonovou traverzou kolem krku. Inu, byla to báječná podívaná.