Možná se to nebude každýmu líbit, možná, že s tím ti, co mě znají, nebudou souhlasit, ale je to prostě tak, tak proč to neříct. Jsem celkem šikovnej, rozumnej a je toho ještě mnohem víc, vo čem se u mě dá bez nadsázky a nejmenšího uzardění říct, že v tom mám hodně blízko k všeobecně uznanému označení významu slova ideál.

     Co sem tak během doby na sobě vypozoroval, ale minimálně stejně velkej je bohužel i počet věcí, ve kterých vůbec nevynikám, nic o nich nevím, nerozumím jim a nebo je neumím. Mezi ty posledně zmíněný jednoznačně patří – proč bych to nepřiznal – N A K U P O V Á N Í.  Povím vám teď, jak jsem kupoval VSTUPENKU NA HOKEJ ČSSR- SSSR a taky trochu o tehdejší politické situaci v zemi, v naší vesnici a ještě malinko i o hokeji:      Když Rudí hoši ze Sparty s Kvašňákem, Jurkaninem, Maškem a Bohoušem Veselým vykopali opět po roční přestávce zase titul ligovýho mistra a stali se tak na dlouhou dobu posledním českým fotbalovým mistrem v bývalém Československu, bylo to krátce po tom, co hrdý Albion konečně získal zlatou sošku bohyně Niké na příští čtyři roky do úschovy. A tam někde, na mistrovství světa, při zápase Kanárků s mužstvem Černé perly - Eusébio da Silva Ferreiry v základní skupině, ze které – jaká hrůza - Kanárci vůbec nepostoupili, se ve mně ten sportovní duch fanouška probudil.      

     Od té doby jsem začal sledovat všechny sporty v televizi i rozhlasu, číst zadní stranu deníku Práce, který jsme odebírali doma, později pak Lidové demokracie, ke které jsme se čirou náhodou dostali po několika letech tak, že nám známá pošťačka prozradila, že se právě uvolnil JEDEN výtisk u nich na poště, protože zemřel pán, co jej odebíral. Né, vůbec jste se nepřehlédli VY mladí, co jste tu povedenou dobu nezažili. Všechny celostátní noviny mimo Rudého práva měli daný NEPŘEKROČITELNÝ limit a tak spiklenci, co si nechtěli umazat ruce od rudé barvy ( krve nevinných obětí bolševického budování komunismu ) tj. dnešního Práva, si museli pěkně počkat ve frontě, až někdo zemře. 

     Bylo to vlastně veliké štěstí, že se ten fanouškovský duch ve mně probudil právě včas. Protože ZOH v Grenoblu ´68 byly co nevidět a tím pádem i památný hokejový zápas 5:4 s Rusama, který bych fakt nerad neměl dneska ve své paměti. Ta zdvižená hokejka pana Golonky, co s ní pak v eufórii mlátí o led, když klouže po břiše na konci zápasu, je nezapomenutelná.     A pak následovaly stejně dramatické zápasy ve Stokholmu v ´69 po okupaci ( osvobození od kontrarevoluce ) spřátelenými vojsky Waršavské smlouvy v srpnu ´68. Tu závorku jsem tam přidal podle toho, jaký máte kdo světový názor na tyhle události. Aby si každý mohl vybrat a nemusel tak tohle povedený vyprávění předčasně – čistě z ideologickýho důvodu – opustit, což by bylo nepochybně chybný rozhodnutí …

      Ať už si myslíme o důvodech „globálního oteplování Země“ či lépe globálních klimatických změn cokoliv - jestli to je fakt, či je to jenom módní spekulace velké části vědeckých autorit (podporovaná tzv. ekologickými organizacemi, placenými bůhví kým), založená na pyšném předpokladu mnoha jedinců o nezpochybnitelném vlivu lidské činnosti na naši planetu co se počasí týká (podepřenou ovšem statisticky příliš krátkou číselnou řadou měření a pozorování na náhodně vybraných, pro lidi přístupných výhodných místech, která podle mě asi nemohou objektivně dodat potřebné informace pro seriozní analýzu, jak to je dovopravdy) - nevyvratitelným zůstává, že za mých dětských let mrzlo celou zimu. A sníh byl taky pořád, protože jsme ho museli skoro neustále z ledu na rybníce odhrabávat a byla to někdy pořádná fuška.

       Tenkrát jsme měli u nás ve vsi každou zimu postavené mantinely na rybníce uprostřed vesnice na návsi a náš hokejovej tým byl vyhlášenej po celým okrese. A všechno domácí borci a odchovanci. Jednou dvakrát za zimu - jako vrchol sezóny - se hrál přátelskej mač s „Městem“, vlastně místní derby. Horažďovice hrály o třídu, možná o dvě výš nad okresním přeborem, ale tyhle zápasy nikdy neměly jasného vítěze. Celá vesnice povzbuzovala a i krmení v kravíně v tu dobu muselo počkat …

      Jednou, ke konci zápasu, vjel soupeřův útočník – podle nás, místních diváků, schválně - do našeho brankáře a zranil ho na hlavě. Brankářský přilby s drátěnou síťkou na obličeji v tý době totiž čekaly ještě pěknejch pár let na svůj objev. Rozhodčí musel preventivně zápas ukončit o pár minut dřív, aby předešel veřejnýmu lynči nejdřív zmíněnýho útočníka, ale zanedlouho pak i jeho mámy, co ho bránila a posléze i celého hokejového mužstva, urychleně opouštějícího autobusem místo děje stylem „vítr z hor“. A to přitom určitě ještě nikdo z přítomných neměl nejmenší ponětí o tom, že zmínku o tomto specifickém stylu ústupu už právě někde objevili v dřevěné bedně pánové Dr. Velebný – Hedvábný, Šebánek a Svěrák kdesi v Liptákově. Tak, takové to tehdy bývaly u nás v Tejnici, na rybníce Dolejšáku, zápasy …

      Když jsem se konečně, přes výuční list a tedy znalost ( jako jediný ze třídy ) jména předsedy naší vlády – soudruha Štrougala - propracoval na strojní průmyslovku, dostali jsme za třídního doslova sportovního fanatika. Hned na začátku školního roku se před námi vytasil s dokonalým seznamem všech zajímavých a důležitých zápasů, co se hokeje a fotbalu týká, na celej školní rok. Aby tak mohl správně prokombinovat nejlepší termíny na odborné exkurze do průmyslových podniků, na veletrhy a případně i kulturní, společensky angažované výstavy, čehož se dalo zároveň i kupodivu využít pro návštěvu sportovních utkání, zejména státní reprezentace …