V útlém věku devatenácti let jsem měla nadváhu asi dvacet kilo. Jako absolvent hotelovky jsem se nedostala na vysokou ekonomickou, protože přijímačky z matiky byly nad moje chápání. Tak zatím do tzv. nuláku a vařit v menze. To ovšem už bylo pro mojí linii příliš.... Mám maturitní fotku, kde vypadám jako svoje vlastní matka (promiň mami, ale tenkrát jsi fakt vypadala líp než já).
Ale pak to najednou začlo jít samo dolů, našla jsem si kluka a začla mít jiné starosti, než jídlo. Musím říct, že to je jaksi základ – přestat na ten žvanec myslet. Ovšem jak to udělat, to vám fakt neporadím, na každýho totiž platí něco jiného. Od té doby jsem vážíla míň a míň. Zvládla jsem to prostou znalostí vlastního těla – jedla sice dost, dost se hýbala a šlo to. Dokonce i po porodu jsem se za pár měsíců dostala do formy. Ale co teď? Mám nějaké zdravotní problémy, na které dostávám jakési injekce – hormonální. No a po nich mám šílenou chuť k jídlu! Ale příšernou! Takže moje těžce získaná rovnováha je v háji a já přibírám. A hýbat se mi nějak vůůůbec nechce.... A víte, co mi řek na moje nářky (hubenej!!!!) pan doktor? Omezte chutě! Jak tohle zvládáte vy? Zvládáte nebo spíš vzdáváte? Či snad máte kouzelnou genovou dispozici „sežrat na posezení vola a spíš zhubnout“? Kamila
|