Všeobecne si moje okolí myslí, že jsem ženská tvrdá a protože jsem schopná zatlouct hrebík do zdi aniž bych musela následne volat odborníka na vystavení nové, že snad ani neexistuje problém, který bych nezvládla. Tedy o tom je presvedcena hlavne ženská cást osazenstva naší malé vesnicky. Názory té druhé poloviny jsem ješte nemela odvahu zjištovat, protože jim vlastne fušuju do remesla, a jak znám pány tvorstva, nebude jejich mínení asi moc lichotivé...
![](http://obrazky.kudlanka.cz/amina.jpg) Ovšem nikdo není dokonalý, a tak i já jsem zrejme nekde pochybila ve své „vláde železnou pestí“ všemu a všem kolem sebe. Zacalo to celkem nenápadne – moje pitbulka zacla stárnout. A jak ubíhaly mesíce a posléze i roky, delala si cím dál víc co chtela a kdy a jak chtela. Povely jako „k noze“ nebo „zustan“ zmizely v propadlišti casu a pokud jsem je nekdy vylovila, pitbulka se zatvárila nahluchle (což pochytila od pánícka), a odbloumala nekam z doslechu a pokud možno i z dohledu. Mezitím pribyly dve kocky a malý jezevcík, kterí mi poskytli nové pole pusobnosti pro moje výchovné snažení. První kocka, holka, byla už na první pohled rozmazlená princezna – a na druhý pohled me v tom jenom utvrdila. Ale s ní jsem ten mocenský souboj tak úplne neprohrála; celkove jsme skoncily tak nekde uprostred „já pán, ty pán“. Už si ode me nechá vykartácovat ci ostríhat srst a vycistit uši, aniž by me sekla. Na oplátku já už od ní ani neocekávám, že by treba prišla na zavolání nebo že by v mé posteli spala projednou soubežne s mýma nohama a ne napríc. Další prírustek, jezevcík, se mnou dodnes boxuje velmi statecne a urputne, takže tenhle boj je zatím nerozhodný. On me naucil povel „otevri ty pitomý dvere!“ a já ho naucila ješte lepší povel „vypadni!“, ale tím jsme dospeli k docasné remíze a jak to bude dál, ani jeden z nás netuší. A poslední, kocourek, dnes už rocní, ten se mnou ani žádné bitvy svádet nemusel. riznám se, že si me ochocil od první minuty a dodnes jsem se z téhle závislosti nedostala. Ale protože je to úžasné zvírátko, které cte myšlenky, za celý rok byla snad jenom jedna ci dve situace, kdy jsem na nej houkla. ![](http://obrazky.kudlanka.cz/arau.jpg)
V tom prípade neposlechl, poctive dokoncil, co zacal - hrnul se na jídelním stole do mého talíre - ovšem jídlo na talíri jenom ocuchal, kouknul na me se znacným pohrdáním (ty toho nadeláš pro jedno cuchnutí) a se stolu seskocil. Nikdy víc tam nešel, když jsme jedli... Ale situace, ve které mi došlo, že je tu neco špatne, nastala kupodivu pred kurníkem... Krmila jsem jako každý podvecer slepice a jedna araukána postávala za plastovou popelnicí, v které mám už namíchané krmení. Byla zvyklá, že jí tam vždycky hodím pár zrnícek, jenom pro ni... Ten vecer jsem se rozhodla, že milá slepicka muže dlabat s ostatními v jednom hejnu, z jejich bežného krmítka, a nic jsem jí nehodila stranou. Pak jsem šla po jiné práci a když jsem se za pul hodiny vrátila, tahle araukána tam ješte porád postávala a trpelive cekala... No což, tak jsem jí tam nakonec to zrní hodila – ale jen jsem to udelala, došlo mi, že ted už si me docela slušne vychovala nejenom zvírátka domácí, ale dokonce i ta blbá slepice. A pak kdo je tady pánem? Helena M.
|