|
 Na pionýrském táboře jsem nikdy nebyla. Ale měla jsem to štěstí, že v období kolem Pražského jara jsem se dostala do skautského oddílu. Bylo mi tehdy 13 let a netušila jsem, že za pár let naše činnost zase skončí. Skauting mě naučil mnohému: sebeovládání, respektování druhých, úctě a lásce k přírodě, indiánské moudrosti, schopnost přežít v nepohodlí...
Naučili jsme se poznávat stromy, rostliny, číst ve stopách lesní zvěře atd.. Když jsem někde pobývali v přírodě, odcházeli jsem z takového místa tak, aby nikdo nepoznal, že tam někdo předtím byl. Letní tábory pak byly vyvrcholením celoroční činnosti, na které jsme se moc těšili. Ne vždy se ale vydařily podle našich představ. Vzpomínám si na jeden tábor, třítýdenní, kdy nás ráno probudilo sluníčko, pak se ale zatáhlo a přes den pršelo, aby se těsně před západem zase sluníčko na chvíli objevilo. Věřte, že ty tři týdny byly neskutečně dlouhé a všichni jsme měli co dělat, abychom z toho nebyli totálně otrávení. Z oblečení jsme využili jen tepláky a holínky. Ke konci jsme se vysloveně přemáhali jít se umýt k potoku, protože jsme měli pocit, že už jsme z toho neustálého deště umytí dostatečně. Jak jsme se těšili na vymoženosti civilizace, jako je vana s teplou vodou. Tábor jsme si vždy vybudovali sami, postavili stany s dřevěnou podsadou, polní kuchyň s jídelnou a nezbytné latríny. V kuchyni jsme se střídali po službách a každá služba musela předat kuchyni ve stejně čistém stavu, v jakém ji přebrala. Patřilo k tomu i dojet s dvoukolákem pro zásoby jídla a pitné vody ze studánky, kterou jsme nabírali do 25 litrových galonů. A z jedné takové cesty pro zásoby jídla do nedaleké vesničky mám následující zážitek. Jela jsem sama s dvoukolákem pro chleba, pečivo a jogurty.  Vše jsem nakoupila, poskládala do vozíku a táhla polní cestou zpátky do tábora. V polovině jsem si chtěla odpočinout, tak jsem usedla na mez a kochala se výhledem do malebné jihočeské krajiny. Za mnou bylo kukuřičné pole cca ve výši jeden a půl metru. V klidu jsem si vychutnávala teplé pozdní odpoledne, kolem bzučely včely a cvrčkové, zpívali ptáci, když v tom slyším za sebou nečekaný šustot a dusot. Než jsem se stačila ohlédnout, cca dva metry napravo ode mne vyskočilo nebo spíš vylétlo obrovské hnědé zvíře a v mžiku zmizelo v poli pode mnou. V první moment mě napadlo, že to byla splašená kráva, až po chvíli mě došlo, že to byl jelen... Nevím, kdo se lekl víc. Ale fakt je ten, že kdybych tam chvíli v klidu neseděla, nikdy bych tak zblízka jelena nemohla vidět. Nezapomenutelný zážitek pro městské dítě. Stejně tak byly úžasným zážitkem noční hlídky. My starší jsme hlídali sami a to dvě hodiny. Milovala jsem hlídky v hluboké jasné noci, kdy měsíc svítil tak, že jsem nepotřebovala baterku. Málem jsme si vyvrátila hlavu, jak jsem koukala po hvězdách a perseidách. Uvědomovala jsem si rozdíly, jak odlišně les šumí ve dne a jak v noci. Milovala jsem i hlídky při rozbřesku nového dne, kdy v trávě začala studit rosa a ptáci začali zpívat. Mělo to jednu nevýhodu, hlídky měla vždy ta skupina, která měla zároveň službu v kuchyni. A to znamenalo vstávat v 6 hodin bez ohledu na to, jak kdo měl hlídku v noci. Pokud jsem tedy hlídala od 4 do 6 hodin, moc jsem toho v noci nenaspala. Jak jsem si pak vychutnala polední klid, kdy jsem se zavrtala do spacáku a mohla to dospat. Dalším velkým zážitkem bylo putování o samotě, buď ve dne po trase cca 20 km dlouhé nebo v noci po trase 10 km, bez mapy a kompasu.To už nám, kteří jsme se toho zúčastnili, bylo 18 let. Vzhledem k tomu, že jsem šeroslepá, vybrala jsem si samozřejmě putování ve dne. Mohli jsme si jen na papír zakreslit trasu a vzít něco málo k jídlu a pití a železnou rezervu 5 Kčs, na kterou jsme směli sáhnout jen v případě absolutně krajní nouze. Považuji za zázrak, že jsem se přes mírné bloudění dokázala k večeru vrátit na výchozí místo. Dokonce jsem překonala svou plachost a když mi došla zásoba pití, v jedné vesničce jsem si řekla o vodu. Hodná paní se dost divila, jak ve mně ten půllitr vody zmizel. Ten pocit, když jsem se pak vrátila do tábora, je nepopsatelný. Neumíte si představit, jak mě pak chutnala večeře a s jakou radostí jsem se natáhla na palandu.... Proto mě nijak nevyvedlo z míry, když mi o patnáct let později sedmiletá dcera poslala pohled ze školy v přírodě následujícího znění (včetně autentické hrubky): Ahoj tati + mami, posílám Vám pozdrav z krásnýho výletu. Přijedeme v sobotu 17.3 v půl třetí. (Evidentně později pak dopsala:) To, co Ti píšu, to byl hroznej vílet. 12 km.! Měli jsme žízeň. Jsme živí! Ahoj Zuzka. Ariana
|
