Když přijíždíte půvabnou krajinou k Hrádku nad Nisou - nedaleko Liberce, poblíž trojmezí Čech, Německa a Polska - uvidíte na jednom z vrchů po pravé straně zámek. Jmenuje se Grabštejn a na okolí shlíží už od nepaměti. Již před rokem 1256 na tomto vrchu stávalo hradiště, které později získal rod purkrabího z Donínů od krále Přemysla Otakara II. jako lenní majetek. Klidu v našich zemích nikdy moc nebylo, a tak byl hrad několikráte dobýván.

     Hlavně v pohnuté době husitských válek. Donínové, kteří se přiklonili ke katolíkům, byli husitům trnem v oku a tak v roce 1424 hrad tři neděle odolával jejich náporu. Tehdy ještě dobyt nebyl, avšak o pět let později padl do rukou tehdejšího nového majitele Chrastavy. Tím byl stoupenec husitů Mikuláš z Kaišperka (tu získal jako věno své ženy Markéty, sestry Jindřicha z Donína na Grabštejně). Plných pět let pak podnikal loupežné výpady z Grabštejna do Lužice.

     Lužičtí se s tím však nehodlali smířit a pokoušeli se zdejší hrad dobýt. Pravděpodobně z této doby je i linie opevnění s flankovacími věžicemi, dnes částečně zachované v hmotě jižního křídla. Opevnění bylo pravděpodobně velmi pevné, neboť odolalo i soustředěnému několikatýdennímu náporu spojených vojsk lužického Šestiměstí a několika severočeských pánů.

     Poprvé příliš úspěšní nebyli, ale v roce 1435 se jim podařilo hradního pána zajmout. Jenže tím si moc nepomohli, protože nový pán – Jan Čapek ze Sán – byl to samé, jen v bleděmodrém (ten byl husitským polním hejtmanem). Lužičtí tedy znovu sebrali vojsko a hradu se zmocnili.

      Zdejší dominanta se vrátila do rukou Donínů, tenktokrát se jejím majitelem ale nestal Jindřich, ale Václav z Donína a vše začalo nanovo – loupení a rabování (tenkrát bylo ve zdejších lesích šlechtických lapků víc než bylo zdrávo – ne nadarmo  se Lužickým horám říká, že byly krajem skal a loupeživých rytířů). Teprve v roce 1450 po dlouhém obléhání Lužickými se pán z Donína zavázal, že již nebude loupit na cizím. Ale ještě dlouhé roky trvalo než došlo k definitivnímu urovnání sporů.