|
 Když člověk chtěl za totáče vyjet přes hranice, mohl většinou jen na východ. Na západ jen do NDR. Proto, když přišel muž s tím, že jejich skupina VTS (vědecko-technická společnost – ani nevím, zda to ještě existuje), připravila pracovní výlet do Budapešti a Vídně, byla to událost roku.
Nějak se nám podařilo sehnat 100 západoněmeckých marek a já jsem zaúkolovala muže, co všechno za ně má nakoupit. Hlavně trička a mikiny s vtipným potiskem, barevné akrylové punčocháče pro dcerku (tehdy jsme si mohli o něčem takovém jen zdát, u nás byly jen ty béžové vytahovací z bavlny). Ale teď šlo o to, jak ty peníze propašovat přes hranice. Inspirovala jsem se mou matkou, která protřelá nakupovacími zájezdy do NDR zašívala východoněmecké marky do své nákupní kabely. Ušila jsem cestovní šitíčko z lněného plátna a 100markovku zašila do jehelníčku, který jsem pečlivě propíchala pár jehlami. A teď se děj vůle boží ...  Když se muž vrátil, to bylo radosti, že přivezl vše požadované. Pak teprve začal vyprávět, jak to vypadalo na hranicích. Jeli přes Bratislavu a na celním přechodu si vyhmátli zrovna jejich autobus. Samozřejmě, že můj muž nebyl jediný, kdo si k zanedbatelné částce kapesného seznal peníze navíc. Všichni museli vystoupit a došlo k osobní prohlídce. To už všichni střídavě bledli, červenali a potili se. Zruční celníci odhalovali nejrůznější skrýše včetně té nejvíc profláknuté v propisovačce nebo zubní pastě. Když došlo na mého muže, celnice mu pečlivě prohledala zavazadlo a skončila u šitíčka. Rozepnula je a zírala. Pak zírala na mého muže, jak to, že chlap sebou má šitíčko. Můj muž je šťastná povaha, flegmatik, a jen tak něco ho nerozhází. Když viděl, jak před ním dopadli jeho kolegové, tak si řekl, no a co, seberou mi těch 100 marek, svět se kvůli tomu nezboří, a celou záležitost bral se stoickým klidem. Tak jen pokrčil rameny a celnici řekl, že ho takhle vybavila jeho žena, co kdyby se mu utrhnul knoflík, tak aby nedělal v cizině ostudu. Na to celnice už nic neřekla a odmávla ho, ať už jde. Když pak všichni nasedli do autobusu, vypadali jak zmoklé slepice. Až na mého muže, ten se jen potutelně usmíval... Ariana
|
