|
 Jednou jsem zase potřebovala „něco nového“ a schrastila si pana truhláře. Byl šikovný a milý, dokonce i hovorný. Mezi stolkem pod šicí stroj a velkou policí do kuchyně jsem mu uvařila kafe. Tedy v prostoře časové, nikoliv nábytkové. Vyptávala jsem se a dozvídala. A tak my vyprávěl, jak mu onehdá zavolal docela příjemný ženský hlas a vyslovil přání nechat si vyrobit několik nových bytových doplňků.
Materiál že dotyčná má a může to být v podstatě kdykoliv. Dohodli se proto na termínu, v pravý čas truhlářík sedl na metro, z metra na autobus a zbytek došel.
Někde na dosti odlehlém druhém konci Prahy mu v jednom z paneláků otevřela příjemná mladá paní. Nebyla sice nejkrásnější ani nejmladší - ale když je tady kšeft, kdo by koukal kam nemá... I když, jak s milým uculením truhláříček uznal: "Kdyby šlo o věc, dal bych si i říct..." Protože potřebovala odtruhlařit věcí víc - vypadalo to na opravdový kus práce - dal se bez meškání do díla.
K večeru odjel a druhý den po obědě byl se vším hotov. Paní byla milá, povídalo se s ní hezky, ale jak tak chvilky ubíhaly a stále se neměla k otázce: "Tak copak vám dám, kolik si řeknete?" ani jinak k placení, rozhodl se muž se šikovnýma rukama, že to zkusí sám a zatočil řeč na peníze.
Po několika škobrtavých narážkách se mu podařilo paní sdělit, že když zaměstnala jeho ruce, musí mu po skončeném díle dát do nich řádnou odměnu. Milá žena se usmála, zeptala se, zda má ještě chvíli čas a na okamžíček se omluvila. Po malé chvilce se vrátila. Nahá ...
"Tak, tady máte něco nejen do rukou, máte na to hodinku, a dělejte si, co zmůžete a potřebujete." Vyděšenému truhláři vysvětlila, že žádné peníze zrovna nemá, a když si uvědomí, jaký je hodnotový poměr mezi jejím povoláním a jeho, tak ať bere, když se nabízí, protože málokdy jde takhle lacino.
Nechci nijak srážet jeho mužskou náturu, ale absolutně jsem věřila, že v dané chvíli a s neznámou, o níž se právě neomylně přesvědčil, jakou profesí se živí, nehodlal riskovat.
Sbalil si proto své sakypaky, řekl, že pro dnešek pojede domů, protože on jaksi už zas tolik času nemá. Ale že zavolá, až na tom bude nějak finančně lépe. Po týdnu si řekl, že by to mohl zkusit. Zatelefonoval, jestli by to už šlo a po kladné odpovědi se znovu rozjel na zmíněný druhý konec Prahy. Vzal si na cestu knížku, takže mu dvě hodinky utekly poměrně slušně. Dole se zvonkem ohlásil, ona ho bzučákem vpustila do domu. Mistr truhlář s úsměvem vyjel nahoru, zazvonil - a strnul. Otevřela mu jeho dlužnice, znovu jen v župánku, výmluvně rozhaleném, a s úsměvem: "Tak dneska se vám to už snad povede, co říkáte, milej pane?"
Truhláříček vycouval zpět k výtahu, cestou domů si už moc nečetl, a z řidičáku, kde měl ulitou rezervu na pokuty, vytáhl pětistovku. Přeci nemůže doma přiznat, jak neúspěšný je podnikatel.
A kdo ví, jestli by mu jeho polovička věřila, že si alespoň nějaké ty drobné v tomto honoráři nevybral... d@niela
|
Byl aspoŘ pohlednej?
Prostě to, co dřív měli na starosti listonošové... Teď poštu roznášejí pošťačky, tak holt to někdo převzít musel 
