 Když jsem se před časem rozhodla, že prostě a jednoduše dosavadní život vezmu houbou, všechno smažu, a začnu znova, nedošlo mi, že to opravdu bude velká fuška. Neuvědomila jsem si, co to všechno bude znamenat nové práce, plánování, shánění, zařizování... Nechápete? Nevěříte? No, tak začnu tím prvním, co mne vlastně k tomuhle rozhodnutí přimělo: zhubla jsem, a to docela dost, i když stále ještě nejsem se svou váhou spokojená. Ale už přeci jen zapadnu mezi běžný lid... Ovšem podepsalo se to na mém šatníku. Mám kvanta "hadrů", které mi jsou v lepším slova smyslu plandavě.
A hned je tu ten známý Nerudův
povzdech „Kam s ním?“ Nevím. Já neumím vetešit na různých e-bazarech, a i
kdybych něco nafotila a někam to plácla, tak si neumím představit, že budu pendlovat
na poštu s balíčkama, případně přijímat návštěvy, kterým předám třebas
bundu výměnou za stovku…
Jo, takhle kdybych mohla obchodovat
se zavařeninama… Docela solidní kšeft se mi podařil zrovna nedávno, kdy jsem
jedny psí šatičky věnovala kamarádce. Peníze jsem odmítla, bylo to už jednou
zaplacený, tak co – ale zeptala jsem se, jestli nemá ve sklepě nějakou třebas pět
let starou zavařeninu, kompot, džem… Jéžiš. Ona napřed, že jako to má, ale to
přeci nejde. No, a já jí vysvětlila, že jednak se to nekazí a druhak já že jsem
nedávno vyjedla svůj sklep, kde byly sklenice i víc jak deset let uložené, a
jak to bylo super. Ne, fakt… umím čarovat i s tímhle. (Já prostě opravdu
nic nevyhodím.) Takže to jo, to bych brala. Jenže, od myšlenky k činům je u
mě cesta jak dvakrát kolem zeměkoule, mí pappenheimští to dobře vědí…
Dalších problémůch mám neurekom:
Jak jsem už napsala, tím, se kterým v současnosti
bojuju, je jídlo. Jsem téměř všežravec, jen přesně pětačtyřicet let nemám ráda
nic kyselého. Do okamžiku, než se mi narodil korunní princ, jsem mohla sníst dvě
sklenice kyselých okurek, milovala jsem vlastní kyselé zelí, které jsem měla ve
kvašáku ve sklepě, zavináče, citrusy všeho druhu, atd. Jenže - ve chvíli, co jeho vytrvale přednasraný ksichtejček vykoukl do světa, mne chuť na vše kyselé přešla. A já jsem od té chvíle na sladké... Jenže doby koláčů, buchtiček všeho druhu, závinů, bábovek a dalších podobných potěšitelů jsou pro mne pryč. To je všechno nyní tabu; víc tabu, než kdyby ho rozpitvával Roman Šmucler. Snad kdyby mi v té jeho tajemné budce dali pár dortů... to bych na sebe řekla i to, co o sobě nevím. No, a teď si zas jdu ohřát tu rozmixovanou zeleninu, co jí říkám polífka.
Velice trpím chronickou chorobou „škatulata
hejbejte se“. U mne doma už bylo všechno všude. Dokonce jsem si řekla, že
jednou (třeba v příštím století) si shromáždím všechny fotky tohoto
jednoho jediného bytu, abych dokázala, že to opravdu je možné. Jednou byla
kuchyň támhle, teď je tůhle, jednou bílá, pak béžová, pak žlutobílá, pak hnědá,
jednou plechová, pak dřevotřísková, pak dřevěná.. tč. je bílá, ikeovo-papírová. A to se jedná jen o malý kousek bytečku…¨
Ale to mi hlavu netíží, naopak. Už
mám zrovna plán, jak "taktrochu" zase předělám ložnici. Co je však v současnosti mým obrovským, opravdu "nej" problémem, byste asi neuhodli - i když vy, kteří mne znáte už delší dobu, byste třeba po chvíli našli to správné téma. Kamarádky a kámoši. Protože většina z nich se postupem času odmlčela, buď se zakutali někde ve svých důchodcovských papučích a nechce se jim už vylézat ani k počítači, nebo naopak teď nemají čas se pomalu ani najíst a vyspat. Protože se jim rozmnožilo příbuzenstvo. Najednou to nejsou "jen" dvě děti, ale dva páry, plus dejme tomu pět kousků pidilidí, které je nutno pohlídat, někam odvést, něco naučit, něčím nakrmit. A babičky najednou toho volna nemají ani co by se za nehet vešlo. Mám sice taky vnoučata, ale vnučka je schovaná ve svém pokojíku na Floridě, a vnouček si nedávno v jedné reality šou našel přítelkyni, která vyhrála dva milióny. Korun českých. Nyní spolu žijí někde v Praze a zabývají se influencerováním. Tedy ta jeho přítelkyně, vnuk ji většinu času obhopkává. Ne, chraň pámbu, nemyslím tím nic špatného, on opravdu jen kolem ní poskakuje. Hop, hop, hop... a dávají to na tiktok, na instagam a co já vím, kam ještě. Zpět k problému: jak už jsem nedávno psala, kámoši, tedy chlapi, většinou už natáhli brka, a noví nejsou. Zůstal mi jeden, ale ten to má stejně jako většina babiček. Hlídá, zaskakuje, zařizuje, vyučuje. A taky mi dost často vynadá, protože je to můj absolutní protiklad - já něco naplánuju a skutek utek, kdežto on něco naplánuje a už to frčí... Je fajn, ale občas se to jeho remcání špatně poslouchá :- )))
Tak nevím, kam se obrátit, co začít dělat, abych si zchrastila nějakou novou partu, někoho na pokec, na procházku s mým chlupatým drahouškem, nebo jen tak, třebas na telefonování - z kanape na kanape. Mj. jsem obrovskou obdivovatelkou moderní techniky, kdy si můžete telefonovat - a zadarmo! - třebas s Austrálií. Budu muset na tom zapracovat, a snad pro to něco i udělat. Třeba se jen oblíknout a jít ven ... Jo, a ještě jedno - rozhodla jsem se začít hřešit.
V poslední době se mezi výživovými
poradci, food bloggery i veřejností mluví stále častěji o tzv. „cheat day“
neboli „hřešícím dni“. Smyslem je dopřát si, na co máme chuť a co si
zakazujeme. Ať už z důvodu dietního režimu, nebo zdravého přístupu k
jídelníčku. A pochopitelně, že něco podobného se dá říci i o dalších nápadech …
Nechci hřešit nějak nekale, výhradně kale, nemyslete si hned něco nestydatého, ale
hodlám si vymyslet něco, co si tedy doposud zakazuju, abych si to pak mohla
někdy s gustem dovolit. Zatím nemám ani nejmenší potuchu, co by to mohlo
být.
Tak
mi poraďte – nebo napište,
co
by bylo pro vás příjemné hřešeníčko?
d@niela
Třeba si vezmu z vás příklad…
|
