tak nejprve ten tvůj kamarád. Přesně tohle jsem zažila na vejšce. Napřed mi to dělalo dobře, ale hodně brzy to bylo otravné. Nejhorší je se s takovým člověkem rozejít. Vyhrožoval mi, pak nechodil na přednášky, psal mi, že beze mne už ta škola pro něj nic neznamená.
Byla to doba, na kterou ani nechci vzpomínat.
Ohledně těch utrápených ženských napíšu později, musím na to mít víc času.

Je to už padesát let, co jsem byla nějakou dobu v nemocnici Na Bulovce. Jako pacienti tam byly i dvě děti, kluk tak 8 let z veliké rodiny, malý rošťák a byla s ním sranda. Byl mi pořád za zadkem a protože je v nemocnici nuda, blbla jsem s ním. A pak tam byla stejně stará holčička, ta byla z děcáku, evidentně citově deprivovaná a ačkoliv mi jí bylo líto, začala jsem se před ní za nějaký čas schovávat. Že se na mne lepila, to se dalo vydržet, ale ona žárlila na toho kluka, pořád ho ode mne odháněla. Ta holka ten nedostatek lásky v dětském věku si určitě odnesla i do dospělého živoJe to už padesát let, co jsem byla nějakou dobu v nemocnici Na Bulovce. Jako pacienti tam byly i dvě děti, kluk tak 8 let z veliké rodiny, malý rošťák a byla s ním sranda. Byl mi pořád za zadkem a protože je v nemocnici nuda, blbla jsem s ním. A pak tam byla stejně stará holčička, ta byla z děcáku, evidentně citově deprivovaná a ačkoliv mi jí bylo líto, začala jsem se před ní za nějaký čas schovávat. Že se na mne lepila, to se dalo vydržet, ale ona žárlila na toho kluka, pořád ho ode mne odháněla. Ta holka ten nedostatek lásky v dětském věku si určitě odnesla i do dospělého života. Dneska to musí být šedesátnice a kvůli špatnému startu do života to asi nemá v životě moc lehké.

Nevím, jestli to dělá jenom můj blb android, ale komentář mi nelze zpět celý přečíst, vidím jenom poslední řádky a pak to tam mám třeba dvakrát, anebo podstrčené nesmysly.

Co nás ženský nutí k takový submisivitě, až k masochismu, co se pak přenáší i na děti?

Setrvačnost. A strach, že po odchodu a rozvodu budou na tom ještě hůř. Můj případ - že nemám úplně ideální manželství, to jsem pochopila v době, kdy už jsem měla tři děti. Zvažovala jsem možnost odejít, ale bylo mi jasné, že si nepolepším. Nevyřeším, co mi vadí. Nemiluje mne, jsem jen pracovní síla a služka, musím dřít od rána do večera, cokoliv kromě práce ve firmě či v domácnosti je vyčítáno jako flákání a lenošení a to včetně aktivit s dětmi. Odejdu-li, budu mít stále na starosti své děti, budu makat jako dosud od rána do večera, abych je uživila, ex se postará, aby platil minimální alimenty a přitom si děti o svých víkendech bude podplácet drahými dárky. Ano, budu teoreticky volná pro lepší vztah, ale hledat partnera, který by přijal tři cizí děti se mi zdálo nemožné. Asi spíš chyběla odvaha, schopnost se postavit osudu, a v neposlední řadě obava, jak to přijmou děti i rodiče, protože nebylo s čím argumentovat, proč odcházím. Když by mne bil, mohu ukázat modřiny, slova bolí také, ale tomu, kdo v tom nežije, připadá, že o nic nejde. Když bych si postěžovala, že se mi muž vysmívá, že jsem tak dalece k ničemu, že ani děti neumím pořádně normálně porodit (všechny tři jsem měla císařákem, u každého z jiného důvodu), tak by se bránil, že to bylo řečeno jako vtip. Samozřejmě, když je člověku den za dnem vytýkáno, co se mu nepovedlo (a mohou to být prkotiny typu nedosolená nebo trochu přesolená polévka), sebevědomí je zašlapáváno do země. Vždyť nic vlastně neumím, když nemám sílu ani otevřít sklenici s okurkami.

Děti rostly, bylo stále spíš hůř než líp, tedy psychický teror, nebil mě, ale nijak si mne nevážil, byla jsem jen ta, co uklidí, uvaří, vypere a pokud možno odpracuje 365 dní v roce 10-12 hodin ve firmě. A ty řeči, když to prostě nešlo, protože úraz, nebo šílená migréna. Jenže děti začaly studovat a bylo důležité, aby na to byly peníze. Tak jsem leccos přeslechla, urážkami počínaje. Naučila jsem se v té situaci žít, dělat si své věci, když šel na pivo, nebo do lesa, odpočívat, abych při tom nebyla přistižena. I tak jsem byla kritizovaná, že se dívám na televizi, i když jsem přitom skládala a žehlila prádlo, nebyl líný běhat kolem domu a koukat okny, co zrovna dělám. Obvyklý pozdrav byl: Děláš něco?

Takže jsem sice byla nešťastná, když si bývalý manžel našel mladší náhradnici, protože po 30 letech už jsem si nedovedla představit život bez něj, věděla jsem, že to naruší celou rodinu, i když děti už byly dospělé. Teď jsem ráda, že se toto stalo.
Vesmír (nebo Bůh) nám nedá, co chceme, ale co potřebujeme.
Jasně že se nestalo, že by si ex vše důkladně rozmyslel a milenku pustil k vodě, tedy to, co jsem si já blbá tehdy přála. Tak jsem se musela rozhodnout, zda přijmu toto další ponížení a zůstanu, čímž mu kontakt s milenkou vlastně tím spíš umožním (může za ní odjíždět, kdy si vzpomene, já doma vše ohlídám), nebo se pokusím zjistit, jestli mu přece jen nebudu chybět. A kupodivu, on, který nebyl schopen si sám vzít ze skříně ponožky, začal nějak fungovat i beze mě. Možná se zabejčil a snažil se doložit mou postradatelnost?

Já jsem se ale nadechla a začala nový život. Bez manžela, když jsem přijala, že náš vztah skončil, mi bylo líp a líp. Odešla jsem, poznala nové lidi a potkala také svého nynějšího partnera. Jsme spolu už skoro 6 let, takže se dá doufat, že už to spolu doklepeme. Musela jsem se naučit přijímat všechny ty drobné i větší pozornosti (počínaje, že mi nese tašku s nákupem, nebo že za mnou každý den jezdil do nemocnice, že spolu vaříme, ale třeba také že spolu uklízíme chodbu v baráku, když je na nás řada, atd. atd.), neuměla jsem být ženská, která přijímá úsluhy od gentlemana po svém boku.

Kdo mě zná, ví, že teď konečně opravdu žiji. Ne že by nebyly problémy, hlavně zdravotní, ale jsem šťastná a spokojená.

A karma je zdarma. Můj ex se s kalupinkou, co způsobila rozvrat našeho "manželství" (možná spíš šlo o vztah otrokáře a otroka?), po rozvodu oženil, ale šťastný není. Uvažuje o dalším rozvodu.

Já jsem studoval ženskou psychologii od útlého dětství. V jeslích, školce, ve škole i potom když mě připravila o panictví téměř znásilněním 18 letá a již zkušená děva. (já to nehlásil mě se to líbilo)
Od té doby jsem jsem se plně věnoval nadále studiu psychologie a přibral jsem i anatomii ale dodnes v tom mám chaos, řekl bych že doslova bordel, přestože jsem studiu podrobil velké množství žen různého věku. Zjistil jsem pouze:
Hádat se s ženou je ztráta času.
S policejních spisů jsem zjistil že 90% všech domácích hádek, končící někdy i tragicky začaly ženy.
Jediné co musím uznat, že se mě stále ženy líbí a bez nich bych prožil nudný život.

Co je na některých těch „bojovnících s pindíkem“, tak extra?
Co je na nich tak přitažlivého?

(Teď píšu o dobách dávných, svobodných).
Všechny holky ho chtěly, ale tehdy patřil jenom mně. Tedy spíš já jemu. Nejen, že to byl fešák, taky hrál na kytaru, a pěkně zpíval sametovým barytonem. Skládal vlastní písničky, při kterých se děvčatům podlamovala kolena. Měl přirozenou autoritu i mezi staršími, a nosil mě na rukou. Doslova. ( S mými tehdejšími 50ti kily to nebyl problém).

Jenže tenhle idol žen měl taky své utajené mindráky, které jsem měla poznat až později. Nebyl žádný čahoun, a z neznámých důvodů trpěl jakýmsi pocitem mrňavosti a nedovzdělanosti, ačkoli byl hodně sečtělý.
Nenápadně mě omotával, jak pavouk sítí, až jeho názory byly i moje, a jeho náhled na svět ten jediný správný. To už jsem byla zpracovaná a navštěvovala jejich rodinu. Tam jsem si všimla, že jeho máma je uťápnutá chudinka, a jeho táta jeho vzor. Tatík se občas napil, a po návratu z pitky mámu trochu zmydlil. Druhý den ovšem přišel s kytkou a nějakým zlatým šperkem a na kolenou prosil, že už to bylo opravdu, ale opravdu naposled.
Jeho máma měla šperků hodně.

A tak když jsem jednou při projevení vlastního názoru dostala první cvičnou facku, poslala jsem milého idola do háje. Koukal jak z jara, když jsem mu řekla, že o šperky nestojím. Snažil se mě ještě zdeptat rčením, že místo mě má na každém prstu deset lepších, ale to už říkal do prázdna.
A taková to byla velká láska ! :-)

Oni ti hajzlíci mají zvláštní charisma. Většinou jsou to na pohled pěkní chlapi, a díky zájmu opačného pohlaví, mají přebujelé sebevědomí. Pak stačí, že si vyzkouší na nějaké naivní holce, jak chutná moc. Ten pocit nadřazenosti si užívají jako drogu. A jak to je s návykem na drogu, všichni víme. Závislí jí chtějí pořád a stále ve větších dávkách. Až to jednou přeženou, a pokud jim není vyhověno, uchýlí se k násilí.
Pokud se tak děje pod vlivem alkoholu, jsou společnost i ty naivní dívky schopni problém bagatelizovat. Vždyť druhý den přišel s kytkou, a sliboval hory i s horákama ?! Jenže časem se to stane normou, v mezidobí se narodí nějaké děti, a pak už pro ty ženy není kam ustupovat. Né každá má za sebou silnou rodinu, která jí z té bryndy pomůže. Navíc první, co „miláček“ zařídí, je odříznutí oběti od její rodiny a přátel. Většinou tak, že „my dva se přece milujem, a nikoho nepotřebujem“.
A ta ubohá oběť, poté co se odřízla od lidí, co jí mohli pomoci, se stydí ! Za svou životní bídu, aniž by si uvědomila, kdo jí k ní pomohl. O to víc se snaží před lidmi (pokud smí vycházet z domu) schovávat modřiny a uplakané oči. A o to víc se přimkne ke svému trapiči. Ti darebáci totiž mají jakýsi radar na to, kdy už překročili mez. A protože se své „kořisti“ nechtějí vzdát, když cítí, že by mohla odejít, začnou chvíli sekat latinu. A oběť ukolébána chvilkou klidu, zase drží lajnu. A nebo se z ní stane alkoholička. Pak už nikdo neví, jestli on jí mlátí, protože ona pije, nebo ona pije, protože on jí mlátí.

Mamčo, to je přesné a sedí to i na mě. Byla jsem šťastná, že o mne stojí takový frajer s velkým charismatem (můj současný partner zná mého bývalého manžela jen z jednání u soudu o vypořádání SJM, a snad poměrně objektivně konstatoval přebujelé ego, charisma a schopnost manipulace...), ano i velký muzikant, všeuměl.
A souhlasí i to odřezávání od přátel, všichni mu vadili. Vadilo mu, že mi někdo poslal pohled nebo později, když už byly mobily, zatelefonoval. A jako správný manipulátor, když to přehnal, chvíli se snažil a ubral, abych nezačala přemýšlet o odchodu. No a pak byly děti, dřina, a jak se říká, že když se pomalu voda ohřívá, žába nevyskočí a uvaří se, tak pozvolna se utahují šrouby. A člověk nechce rodičům vykládat, že moc spokojený v manželství není, nakonec ještě omlouvá manželovu lhostejnost, protože je lepší, když si okolí bude myslet, že manžel opravdu nemohl přijet ani jednou do nemocnice, než aby mne litovali, že mám tak necitelného partnera, že mi nedoveze vůbec nic (čekala jsem druhé dítko, odvezla mne sanitka s krvácením, nakonec jsem udržela těhotenství aspoň do 28. týdne, ale manžel se vymlouval, že se musí starat o prvního potomka, kterého ve skutečnosti dal na starost své matce).
Je lehké říct, že je to moje vina, že jsem si ho vzala, aniž bych ho pořádně poznala, a je moje vina, že jsem si leccos nechala líbit. Jak jsem psala v minulém příspěvku, vždy jsou tu obavy, že člověk dopadne hůř, bude mít partnera třeba opilce, lenocha, mlátičku. Nebo že nenajdu vůbec nikoho přijatelného k založení rodiny. Princů na bílém koni člověk mnoho nepotká, a když, bývají už zadaní :-)

Giotta : Jsi dobrá, že jsi to dokázala ukončit. Člověk se pořád bojí kvůli dětem, a "co by tomu řekli lidi...". Přitom "ty lidi" dávno vědí, že je v tom páru nějaký problém. Nelze přeslechnout hádky, ale každý se bojí zasáhnout. Navíc ty oběti agresora omlouvají a chrání.
I když ten chlap se jeví většinou jako "slušný, v kolektivu oblíbený", že ?
"Jen ta jeho ženská je "taková šmudla". Není divu, že jí zahýbá/chlastá/mlátí ji".
Měla jsem fajn kolegyni. Byla to holka hezká, chytrá, vzdělaná a velmi komunikativní. K tomu svému manželovi přišla tak, že ho učila na VŠ. (Tenkrát si mistři odborného výcviku museli dodělat VŠ). Přišel k hotovému, měla pěkný byt v dobré čtvrti a majetek po rodičích. Všechno mu nechala připsat na půl. A pak měli syna...a všechno vypadalo jako idylka.
Jenže čím dál častěji chodila v černých brýlích, mejkapem zamalované modřiny, i zlomenou ruku. Místo aby řekla: On mě mlátí ! Říkala, že spadla ze schodů. Aby se z toho nezbláznila, začala pít. Napřed málo, a vždycky tajně. Padala pořád níž, a nebyla síla jí pomoci. Ten gauner dokonce získal syna do péče, a ačkoli dál bydleli v jednom bytě a ona se starala, musela mu platit alimenty. Když syn dospěl, šla se léčit z alkoholismu. Jenže když se vrátila z léčby, neměla ani práci, ani z čeho žít. Oběsila se v koupelně na trubkách topení.
A přitom stačil náznak, a všichni kolegové bychom jí rádi pomohli. Jenže ona mlžila a styděla se si o pomoc říct.

Jsou to velice smutne pribehy, ale znam pripady, kdy se tak chovaji zeny ke svym partnerum. Dokonce jsme meli jednu takovou super nepostradatelnou zenskou v rodine.....

Bara : Ano, i takové ženy existují, ale je jich málo.
Moje teta žila s agresorem, který pil a v opilosti jí mlátil, honil bosou v noční košili ve sněhu kolem baráku, vytloukl jí zuby,...atp. Jo, užila si s ním, než jí moje maminka donutila se rozvést.
A pak se nemilý exstrejda oženil s Klárou. Klára byla vyučená řeznice, žádná křehotinka, a občas se taky napila, a exstrejdu, který už byl kvůli agresi vůči bývalým manželkám dvakrát rozvedený, ztloukla do kuličky.
Chtěla bych být muškou a slyšet, když si u rozvodového soudu stěžoval, že ho jeho žena Klára v opilosti bije.
Klára mu jenom dala okusit jeho chlebíčku, který servíroval svým předchozím manželkám.

Vůbec nemusíte mít modřiny a ani nejbližší nenapadne, že doma snášíte psychický teror, kdy je všechno, co uděláte špatně. To se pak těžko dokazuje a nakonec se buď zbláznite, nebo začnete pít. V důsledku přijdete o děti a všichni ví, že to je vaše vina, protože jste magor a chlastáte.

Povím příběh a jsem zvědavý na reakci žen.
Chlapec, nejmladší z početné rodiny vyrůstal v chudé rodině, kde otec byl absolutní despota a sukničkář. Za známku ve škole horší než dvě, byli otcem děti krutě trestáni. Všichni vystudovali vysokou školu.
Chlapec Tom, zdědil vysoké IQ, učil se snadno a byl mimořádně pohledný. Když přišla puberta, zjistil že zdědil po otci neuhasitelnou touhu po ženách a se vzhledem mladého Delona již od patnácti let vydělával slušné peníze jako manekýn při kadeřnických soutěžích, a měl již první zkušenosti se ženami o které nouzi nikdy neměl, sami se mu nabízely. Při studiu vysoké školy mu na koleji lezly i neznámé dívky do postele. Nebránil se. Otcovo dědictví bylo nevyčerpatelné.
V polovině studia se seznámil s dívkou, jež o jeho avantýrách věděla, ale milovala jej natolik, že jí jeho občasné úlety "nevadili". Tom okamžitě věděl že je to ta pravá a požádal ji o ruku. Než dostudovali, měli na krku 2 děti. Přání jeho mladé ženy byla velká rodina, Tom jí přání splnil a její zaměstnání byla domácnost. Tom, díky obchodnímu talentu vystoupal po žebříku úspěchů na vysoké místo a i zde dědictví po otci stále trvalo, řádil stále jako černá ruka. Na "pažbě" má již přibližně, přes pět stovek zářezů, včetně mis. Čs. jméno uvést nemohu, je stále na výsluní popularity. Občasné maléry jeho ženuška shovívavě přehlížela.
Nyní jeho rodina se všemi dětmi, zeti, snachami a vnoučaty čítá něco přes dvě desítky úspěšných rodin. Tom svou ženu za veškeré příkoří jež během života musela řešit, miluje a chová se k ní jako ke královně. Ví proč.
Tom se o svou rodinu postaral a stále stará vzorně, z chudé rodiny kde vyrůstal, vybudoval "hnízdo" jež patří k nejuznávanějším v kraji.
Otázka: dokázaly by jste sním žít??

Ne, jsem sobec. Jednak by mi vadilo být jenom chůva, kuchařka, služka a profesně zaostávat, přičemž není jistota, že tahle "idylka" bude trvat věčně. O případných přenosných pohlavních chorobách nemluvě.
Nač jeho žena studovala VŠ, když celý svůj produktivní život strávila v kuchyni a kolem dětí ?
A co kdyby ten "její Tom" objevil v průběhu svého řádění nějakou lepší ? Co by si počala jeho vyvolená, sice vysokoškolačka, ale s nulovou praxí ? Mohla by leda tak doplňovat zboží v hypermarketech, nebo někde uklízet. A tam by jí zase nevzali, protože by byla "překvalifikovaná". O případném důchodu tzv. nepracující, ani nemluvě.
Prostě hodně dětí, hodně nedoceněné práce, a žádné jistoty.
Jo, já jsem zapomněla : Tom se k ní chová jako ke královně...

Příroda nás sice nevybavila k celoživotní monogamii, ale většina z nás, kteří se samostatně bez dozoru pohybujeme po světě, se neřídí výhradně jen pudy. Máme také mozek, díky kterému umíme přemýšlet. A pokud tu nejvyšší část v naše
m těle alespoň občas aktivně používáme, máme i morálku.
To neříkám já, ale psycholog.
Tak nějak nestandardně se nechovají jenom někteří muži, ale i ženy. Jen jeden takový příklad - Olga Menzelová, ona si dělá co chce a její partner buď půjde od válu, anebo to bude muset vydýchat a nejspíš si připadat jako vůl.

Mamča,
Tomovo žena si přála zůstat v domácnosti, studovala jen na přání rodičů. Tom po převratu začal podnikat a první roky měl obrat až milion denně. (To není překlep) Po 13 letech podnik zavřel a měli vyděláno. Koupil několik budov a pronajímá. Ženušku v podniku vedl jako partnerku. Vychovali 4 děti, všichni absolventi VŠ. až na nejmladšího jsou již ostatní v manželském svazku. Nejstarší chlapec se potatil a podniká a je úspěšnější než byl otec. Další řídí velkou banku, třetí vede prosperující obchod a nejmladší, ukončila školu s červeným diplomem. Vše díky mamince, ta se s nimi pilně učila. Jedno musím říci. Neviděl jsem rodinu, kde by to vše tak dokonale a ve vzájemné lásce pracovalo.

Josef Kouba : Neumím si dost dobře představit podnikání, ve kterém je obrat milión denně. A to ani "po převratu", v divokých devadesátkách. Být Tomovou manželkou, bála bych se, že manžel skončí v tom lepším případě v kriminále, v tom horším - na dně Orlické přehrady.
Ale samozřejmě jim přeju, že se mají dobře a vzájemně se milují, i když Tom se občas "miluje" i mimo dům.

mamča -
nemohu zacházet do detailů, jsem rodinný přítel a mrzí mne že jsem se do tohoto vyprávění vůbec pustil. Zde opět na povrch bublá česká závist. "co nedokáži já, nedokáže nikdo, musí krást". Jeho si daňový úřad velice vážil a hlídal.
První roky měl takovýto obrat a to pouze se 3 zaměstnanci. Dovážel z Německa atraktivní zboží po kterém Češi bažili. Když se trh nasytil, podnik zavřel a užívají si předčasné penze.
Co se týče nevěry, tak ve svém okolí neznám ženáče jež by občas "nezahnul". Prý je každé 4 narozené dítě nemanželské. V USA drží světový rekord chlap jež kdysi rozvážel od domu k domu mléko. Byl pohledný a prý úspěšně "vyrobil" úctyhodných 700 dětí, největší úspěch měl u manželek US vojáků, jež bránili a brání světovou "demokracii" na 800 stech základnách rozsetých po světě.

Z toho množství mých známých je bohužel katastrofální statistika. Z asi 40 manželských párů jsme zůstali pouze 4. ostatní si ženy mezi sebou vyměnili, č našli nového partnera.

Kollár má 13 dětí s 11 ženami, s Brožovou ani jedno. Čtu v novinách a nestačím se divit.