 Doufám, že většina z vás se moc nepřejedla a že máte doma ještě nějaký ten opuštěný vanilkový rohlíček nebo pár pracinek... No, já vim, já to fakt nezapírám - mluví ze mne příšerná závist. Nejraději bych se toho všeho napucla jako v mládí, ach jo... Pamatuju doby, kdy jsem pod deset druhů nešla - většinou to bylo tak kolem třinácti druhů vánočního pečiva. Jednoduše - já bych bývala mohla žít jen jako cukrová princezna. Jenže, časy se mění a když chci vypadat jen trochu obstojně, tak "Odstup, sladký satane!" 
Tedy, já měla
moc hezký večer, byla jsem pozvaná na milou rodinnou večeři: dýňová polévka,
losos s bramborovým salátem, báječné bílé vínko – a – domů škatuli a
balíček… Ve škatuli ten vynikající salát, přibalena porce losůska a samozřejmě,
že nechyběl ani pytlík s cukrovím.
Že jako to mám
na těch pár dnů do Nového roku, ať pořád neremcám, že nic jíst nemůžu…
Hádejte, jak
to dopadlo.
Sotva jsem
vylezla z auta, vyvenčila svého drahého čtvernožce, který pochopitelně byl
se mnou, a vešla do bytu, už se mi stoprocentně zvýšil tlak. Odstrojit psa,
opláchnout všechny tlapajzny, odložit boty a kabát –
A už jsem
seděla na gauči, v jedné ruce dálkáč, ve druhé pytlík s cukrovím…
Ano, přiznávám
se, ještě ten večer jsem do posledního drobečku snědla to cukrovíčko, od
kterého jsem se na návštěvě tak odtahovala, a na závěr, když už, tak už – jsem ještě
snědla ten salát.
Škoda, že
nejsem už věřící, protože bych hned šla ke zpovědi, aby mi to pan farář
odpustil…
Takhle to
musím odpustit sama sobě.
Ale když
ono to bylo tak ňam…
vaše
Kudlanka
|
