Byl pátek. Sluncem prohřáté květnové odpoledne pootevřenými okny dráždilo studenty. Konečně očekávané řinčení zvonku. Školu jsme opouštěli jako při vyhlášení leteckého poplachu. Chodbami doklapaly i podpatky dívek, neboť děvčata již měla plnou hlavu uspěchaných starostí, co si obléci na sobotní disco či rande. Rád bych také vyběhl, ale nejsem místní a ke mně domů to je trochu z ruky.

Lístek oběma směry stojí polovinu mého stipendia, a tak jsem zůstal v sobotu i neděli na studentské ubytovně většinou sám. I tentokrát jsem seděl na jedné z postelí ve velké neútulné místnosti a přemýšlel, co podniknu.

S prázdnou kapsou to bylo jednoznačné: toulky přírodou s hladovým kručením v žaludku.

Ticho v budově z doby Marie Terezie rušil jen vzdálený klapot psacího stroje. Kdo tu ještě je? Sešel jsem do přízemí. Jednotlivé údery téměř splývaly a připomínaly déšť bubnující na plechovou střechu. Zvuk mě neomylně vedl chodbou k jedné ze tříd. Dveře byly pootevřené. S radostí jsem zjistil, že na stroji klimpruje Fialka.

Hezkou sedmnáctiletou dívku jsem si takhle pokřtil, když mě loňského jara na mých toulkách vyděsil její vlčák Ajax, který neočekávaně vyrazil z lískových keřů. Za ním se po chvilce vynořilo modrooké děvče s kyticí fialek a celá jimi i voněla. 

Byla dcerou ředitele obecné školy, která s budovou naší školy sousedí. Od onoho prvního setkání jsme se toulali po okolí každý víkend společně. Chovala se ke mně přátelsky a také já, až na občasné nevinné škádlení, jsem tuto hranici nepřekročil. Za několik měsíců musím na dva roky na vojnu, a co bude dál, je ve hvězdách.

Potichu jsem vešel do třídy a stoupl si za písařku, soustředěnou nad klávesnici stroje.

Sklonil jsem se k blonďaté nakrátko ostříhané hlavě, potěšil se vůní vlasů a potichu zašeptal: „I love you.“ 

Hned jsem pro jistotu o krok couvl.

Stalo se, co jsem předpokládal. Vyletěla jak pérko z kanape, ale jen si uvědomila situaci, vrhla se na mne. Vznikla z toho malá honička, při níž mě častovala výrazy opravdu „nevinnými“.

,,Fialko, já to vzdávám! Nabízím mír!“ symbolicky zvedám ruce nad hlavu.

Zadýchaná, v očích ohýnky, na tváři ruměnec, se ke mně pomalu blíží:

„Ale já ne!“ A bouchne mě pěstičkou do zad. „Neumíš zaklepat? Víš, jak jsem se strašně lekla?!“

 „Ty snad trénuješ na mistrovství světa, nikdy ses mi nepochlubila, že na psacím stroji takhle válíš,“ snažil jsem se odvést pozornost.

,,Nikdy ses mě nezeptal. A nezdržuj! Musím to dopsat! Měl bys vědět, že na každé ekonomce je právě tohle nejdůležitější předmět,“ usedla zpět k psacímu stroji.

Zvědavost mi nedala a nakoukl jsem jí přes rameno: ,,Fialko, pokud jde o milostný dopis, tak podle tempa psaní na adresáta musíš být pěkně naštvaná,“ škádlil jsem ji. 

„Přepisuji povídku jednomu klukovi a moc se mi líbí.“

„Tak on se ti líbí?” vzdychl jsem ublíženě. 

„Náhodou, je to docela hezkej kluk,“ triumfovala. 

„Doufám, že naše zítřejší návštěva kina stále platí, když jsi právě bez varování zadupala mou naději, že tvůj věneček z bílých růží obdržím já. Šel bych se z žalu okamžitě opít do němoty, ale nemám v kapse ani vindru.“

Zvedla modrá kukadla ke stropu a nejspíš prosila Pána Boha, aby mne nakopal do zadku. Rázně vstala a vystrkala mě ze třídy:

„Zítra v sedm večer!“ práskla za mnou dveřmi.