![](http://obrazky.kudlanka.cz/twi.jpg) Dostaly jsme tenkrát dohromady knížku Deník Niny Kostěrinové. Psal se rok 1966. Jsme jednovaječná dvojčata, narozená s pětiminutovým odstupem. Jana a Hana. SESTRY. Nina nám to pěkně zavařila, obě jsme jí absolutně propadly. Deník válečné hrdinky a následný poválečný stalinský teror. Sám její příběh, vydaný v uvolněné době šedesátých let byl zajímavý, ale nás inspiroval k deníčkovému šílenství. Skoro každý den jsme seděly na širokém okenním parapetu a tužkou nebo propiskou zapisovaly historii naší rodiny, školy, národa...
Já si ho psala skoro do
18 let, do doby seznámení s první láskou, pozdějším manželem.
Lidská paměť je děravá,
přicházíme tak o krásné vzpomínky. Ale snad je to i dobře, ne všechny vzpomínky
jsou radostné.
Po letech jsme se se
sestrou občas domluvily, já vždycky přivezla to svoje bláznivé, nadšené,
euforické a spíš nedozrálé psaní a ona to rozvážné, moudré a úžasné...
Obě stejné a přece každá
jiná.
Jako děti jsme si svoje
deníčky před druhou schovávaly, já byla velmi zdatný, v oblacích létající
veršotepec, pokoušející se napsat román s vlastními ilustracemi, nadšená sama
sebou, se světem, milující lidi a všeobjímající všechno a vše si idealizující,
Hanička posedlá...
Po letech, čtouce si v
deníčku sestry, jsem málem padla na ústa. Moje sestra byla „živá kronika doby“.
Na svůj věk vážná, moudře a logicky uvažující, popisovala vše s talentem
novináře a s nesmírnou mírou zodpovědnosti ve svém životě a snad i za celý
svět. I ona psala veše, ale jak byly jiné... a nesmírně krásné.
Nalistovaly jsme si
některý den a četly, jak jsme ho vnímaly. Samozřejmě se naše pocity i zápisky
diametrálně lišily. Např. Jana se pilně učila a v deníčku byla zklamaná, že
se neučím a „čučím“ na měsíc v úplňku
plná vnitřního úžasu a veršotepeckého úsilí.
Měla se psát velká
písemka. Druhý den zápisu: Jana: jsem spokojená, dostala jsem za 2..
Já - zase jsem dostala
sardel.
S nostalgií znovu
prožíváme dětské lásky, přátelství pěti holek, dětství plné sportu, volnosti,
to co dnes už moc dětí nezažije.
Srpen 1968 nás zastihnul
na letní brigádě, po skončení deváté třídy.
Sestra popisuje jednání
vlády, jména politiků a jejich cesty do tehdejšího SSSR, Smrkovský, Dubček,
Svoboda. Komentovala TV zprávy. Její rozčílení a zklamání ze všeho bylo
opravdové.
Bydlely jsme v Českých
Budějovicích a situace tam nebyla lehká. Všude se podepisovaly petice, nosily
se trikolory a kovové placky s Dubčekem a Svobodou (já ty svoje snad ještě
někde mám). Rusové a ostatní spřátelení
„bratři“, na každém kroku tanky.
V mém deníčku byl zápis –
obsadili nás Rusáci. A pak jen spíše pocitové prožívání situace.
Obě stejné a přece každá
úplně jiná....
Její deníčky jsem si
ofotila, mám v úmyslu pro nás sestavit takový rodinný almanach s fotkami,
ofocenými stránkami, dopisy. Doufám, snad se podaří, tedy jestli se dřív
nepodaří práce té s kosou.
Dvojčata tak odlišná -
možná právě proto jsme se tak krásně doplňovaly, já ji rozesmávala a ona mne zase usměrňovala a klidnila.
Je skvělá, jezdím k nim
stále častěji, má skvělé děti, které vždycky rády vidí praštěnou tetičku,
všichni jsme zpěvní, synovci hrají country a folk. Všechna setkání jsem
zdokumentovávala jak na film tak i mám fotky.
A teď všichni
pozor:
Najde se tu někdo z vícerčat,
nebo máte několikavaječné děti?
Jaké máte s nimi zážitky?
Hanii
|