 Minulý týden jsem si prožívala jednu sra*ku za druhou. Bylo toho požehnaně, ale už nějaký ten pátek se řídím heslem „Co tě nezabije, to tě posílí“. I když mi v první chvíli málem vystřelí mozek z hlavy, snažím se nejprve uklidnit a poté věci řešit. Ovšem to, co jsem si prožila s dcerou Markétkou, to všechno doposud nepříjemné a špatné, přebilo. Na první čtvrt hodiny jsem byla přesvědčená, že už není, že ji někdo přepadl, unesl a něco hrozného jí udělal. Nebyla totiž v určité době na určitém místě a nebrala mi mobil.
Volala mi v době, kdy
odcházela do hudebky a byly jsme domluvené, že ji tam potom vyzvednu.
Jenže - nebyla tam a učitelka mi řekla, že na hodinu ani nedorazila! A pak
to začalo...
U své nejlepší kamarádky nebyla a jiné místo mě
nenapadalo. Vím, že je natolik spolehlivá, že by nešla záměrně za školu nebo se
vykašlala na nějaký kroužek, když se před tím se mnou domluvila, že tam jde.
Byl to hrozný pocit, celou cestu autem domů mě napadaly ty nejhorší varianty a
já jsem si říkala, jak se s tím naučím žít, co s tím budu dělat, jestli se jí
něco stalo?
Celou cestu jsem brečela jako želva, že chci zpátky
svoji holčičku. Vzadu v autě seděli kluci. Mates – ten starší -
taky brečel a Kryštof, asi aby se mě snažil uklidnit, tvrdil, že šla na
autobus a cestou ji ukradl zloděj. Nedokázala jsem to brát jako tříleté žvatlání
a okřikla jsem ho, ať je zticha. Jela jsem jako blázen, cestou troubila na
všechny, kdo mi jeli v cestě, nadávala jsem a hlavou se mi honily hrozné
věci.
Dokola jsem si říkala, co budu dělat, kde může
být a co všechno se jí mohlo stát? Nenapadalo mě nic menšího, než už jsem
napsala. Cesta domů trvala asi deset minut, ale mně se to zdálo jako celá
věčnost. Zaparkovala jsem před barákem, zazvonila zespodu, ale nikdo se
neozval.
Vběhla jsem do vchodu, a když jsem byla asi ve druhém
patře, ozvalo se od nás, ze čtvrtého, uplakané „mami“. Maky mi vběhla do
náruče, ubrečená se mi omlouvala, že si zabouchla peníze, klíče a mobil a
nevěděla, co má dělat, tak si sedla před dveře a čekala asi dvě hodiny, než
jsme přišli. 
Brečely jsme si v náručí, jako bychom se shledaly po
letech – matka s dcerou. Jedna druhé jsme se omlouvaly, ona za to, že si
zabouchla, já za to, že tam musela tak dlouho čekat. Bylo to docela srandovní.
Ovšem ten kámen, co mi spadl ze srdce, byl minimálně tunový a určitě byl i
slyšet. A uvědomila jsem si jednu věc, totiž to, na čem mi opravdu záleží
a co je v životě opravdu důležité a když se začnu zase zabývat těmi svými
malichernostmi, vždycky si vzpomenu na svých nejhorších patnáct minut. (No,
snad mi to vydrží.)
Další, co jsem si uvědomila, je, jak se mi podaří ty
moje potomky uchránit před vším, co je v tom hrozném světě čeká? Že bych jim
nechala voperovat do zápěstí čip? Minimálně mě by to uchránilo před možným
infarktem...
PAVLÍNA
|
